Nevíme jakých map využívaly různé orientačně branné akce (bez vazby na severskou tradici orientačního běhu) pořádané v Československu již ve třicátých letech proletářskými tělovýchovnými a skautskými organizacemi v okolí Prahy, Plzně, Hradce Králové, Třebíče, Žiliny. Víme však, že 8.4.1933 u Vrůtek použili pro noční "orientačné preteky" tříčlenných hlídek speciálně vytvořený náčrtek. Že by to bylo světově první mapové dílo vytvořené pro účely OB?

Pojďme nyní do roku 1950 na start organizovaného OB u nás. Začínali jsme s více než padesáti lety ztráty za Norskem. Je zajímavé sledovat, jak jsme ji doháněli. Do začátku jsme měli nezanedbatelnou výhodu - velmi kvalitní mapy vojenské i hospodářské po celé ploše státu. Od prvního celoplošného vojenského mapování v letech 1763 - 87 a prvních přesných trigonometrických sítí 1818-1864 až do současné digitalizace mapových děl a využívání leteckých a družicových snímků byla tvorba map podporována všemi státními režimy. Jako jedna z mála zemí máme nyní celé území velmi slušně zmapované v měřítku 1:10 000. Pro srovnání není třeba chodit daleko, Rakousko nemá celoplošně nic lepšího než padesátku.

Aktuální podrobné mapy byly ovšem v 50. letech podle sovětského vzoru a doporučení tajné. Proto se závodilo na přežívajících starších mapách běžně používaných při pěší turistice. Byly to mapy vojenského původu v měřítku 1:75 000, tzv. speciálky. Jen na některých byly lesy vyznačeny zeleně, všechna ostatní kresba byla černá. Terén byl znázorněn šrafováním. Měřítkem mapy bylo předurčeno, že v ní nemůže být řada důležitých prvků, například detailnější síť průseků a cest, malé terénní tvary apod. Dalším problémem byla zastaralost mapy, speciálky byly naposled reambulované 1918-1923. Byla to však kvalitní ruční práce. Velmi jemná a hustá kresba vyžadovala, aby se závodník při jejím čtení zastavil a v klidu, často i s lupou studoval další postup. Malá chyba v zákresu kontroly nebo poškození mapy mohly rozhodujícím způsobem ovlivnit výsledky.

Tehdejší československá turistická koncepce orientačního sportu tyto mapy ještě snesla. Výsledky byly značně závislé i na plnění dalších úkolů na kontrolách. Orientace měla význam hlavně pro úsek, který byl časově limitován. Limit byl stanoven tak, aby se dal splnit rychlou chůzí. Po dlouhých diskusích však v roce 1960 přišla zásadní změna pojetí. Byla zrušena povinná zátěž (batoh), odpadly bodované otázky na kontrolách a zůstalo už jen klasické severské "atletické" pojetí běhu s orientací. Jediným hodnotícím kritériem se stal čas. Požadavky na přehlednost, přesnost a věrnost mapy se tak dramaticky zvýšily.

Již koncem padesátých let se začalo přecházet na pětibarevné tzv. státní mapy 1:50 000 a od roku 1960 na jim velmi podobné vojenské mapy 1:50 000 v souřadnicovém systému z r.1942. Zelené lesy, modré vodstvo, černá situace, oranžové silnice a zejména hnědé vrstevnicové vyjádření terénu, to vše bylo značným pokrokem proti speciálkám. I přes aktualizovanou kresbu situace a daleko větší přehlednost však tyto mapy stále nebyly pro přesnější orientaci vyhovující. Přehlednosti bylo dosahováno generalizací a tak mnohdy byly potlačeny i takové terénní tvary a situační objekty, které bylo možno najít na speciálkách. Schopnost odhadovat tyto chyby a zvládnout schematičnost mapy patřila tehdy k nejdůležitějším prvkům orientačního umění.

Při Mistrovství ČSSR 10.8.1963 na srazu turistů ve Svratce byly poprvé použity vojenské mapy 1:25 000. (Na Slovensku však už 26.7.1963 při Poháru SNP v Oravicích.) Měly obdobné nedostatky jako padesátky, ale přece jen v daleko menší míře. Pro volbu postupů bylo výhodné, že na těchto mapách už byly paseky a mladý les odlišeny zeleným šrafováním od ostatních lesních porostů.

Všechny tyto mapy - někdy pouze výřezy z nich - si oddíly půjčovaly v mapové službě Geodézie nebo ve Vojenském zeměpisném ústavu (VZÚ). Byl to utajovaný materiál, bylo nutno je přesně evidovat a po závodě je od všech účastníků vybrat zpět. Tak byl prakticky vyloučen individuální trénink, vznikaly komplikace s evidencí a se ztrátami map. Jako v Norsku za války, nějak se to muselo vyřešit.

Někdy se používaly amatérské černobílé fotokopie map, problémy s utajením se obcházely zaretušováním všech utajovaných údajů. První doložená je okolí Pístovic u Vyškova, jihomoravský krajský přebor 2.6.1963. Nad možnou výhodou předem zakreslené trati však převážily nevýhody. Jednobarevnost, špatná čitelnost, technické potíže a ne zcela legální charakter kopií byly hlavními důvody, pro které tento způsob zůstal jen nouzovým řešením.

V šedesátých letech se objevily jednobarevné zjednodušené mapky situace bez vrstevnic, překreslené z map 1:25 000 nebo i 1:10 000 a bez zmenšení planograficky rozmnožené. První doložená byla určena pro pražský noční OZ 21.10.1961. Běžně se mapky tohoto druhu připravovaly pro dětské náborové soutěže SHM (sportovní hry mládeže) s fáborkovanými tratěmi v Brně a snad i jinde od roku 1963.

Rokem 1966 začalo u nás zhruba pětileté období revolučního vývoje map pro OB, období hledání, názorových sporů, nadšení a obětavé průkopnické práce. Začátky tvorby speciálních map pro OB byly výlučně amatérskou záležitostí závodníků - pořadatelů, kartografických samouků, kteří se poprvé dostali na orientační závody do zahraničí a pak se doma na koleně snažili dohnat světový trend.

První speciálně pro OB kreslenou tříbarevnou mapku vytvořil Jindra Novotný pro "Putovní zvonec" 10.4.1966 v Gottwaldově (Zlín). Okamžitě se v Šumperku, Brně i jinde vyrojila další dílka tohoto typu. Všechno to byly mapky překreslené neškolenou rukou a nedokonalou technikou přímo z vojenských map a bez zmenšování nekvalitně vytištěné (tzv. tisk ze želatiny). Při překreslování nebyly provedeny žádné opravy, ba naopak, pro ulehčení kresby se zvětšovala ekvidistance a vynechávalo množství detailů, samozřejmě i všechny názvy a jiné utajované údaje. Pro OB to však byl obrovský pokrok - mapy zůstaly po závodech běžcům na diskusi a další trénink. Největší počet těchto primitivních map vydaly oddíly v Brně a v Gottwaldově (za rok 1966 jen v Gottvaldově nejméně 8). Na některých již pro úsporu tisku byly lesy tištěny ne zelenou plochou, ale jen zelenou obvodovou čarou. Někdy ani to ne, lesy zůstaly bílé stejně jako pole a louky. Našli se i snaživí pořadatelé, kteří ručně na všech mapách lesy kolorovali vodovkami. Některé mapky byly kresleny jen v jedné barvě a kopírovány planograficky s typickým načervenalým nádechem.

Pro závody "Pohár časopisu Turista" 23.6.1966 u Berouna se zrodil první plod významné dohody mezi ústředím orientačního sportu a Vojenským zeměpisným ústavem (VZÚ) v Praze. (Výhrada - zmiňovaná mapa nese číslo K7, mapa pro "Chrastavský pohár" 16.6.68 v Liberci má K3, lze tedy usuzovat na prvenství zatím nedoložené mapy K1.) Dohoda umožňovala ve VZÚ kvalitně a prakticky zdarma tisknout výřezy z originální kresby topografických map 1:25 000 s vynecháním všech textů, výškových a jiných číselných údajů, sídliště byla nahrazena šrafovanou plochou. Map tohoto druhu bylo v letech 1966 - 1972 vydáno asi 200 listů v celkovém nákladu okolo 200 000 ks a sehrály v rozvoji československého OB velmi důležitou úlohu, hlavně v letech 1967 - 69. Byl to vrchol éry "zeleňavek", nazývaných tak podle zelené barvy pro lesy.

Při tisku výřezů se však často na přání pořadatelů závodů vynechávala vedle textů i další černá kresba: cesty, průseky, dokonce i silnice. Zastánci vynechávání chtěli tímto trikem přenést i k nám severský způsob orientace podle terénu bez cest. Mapy bez cest však vnášely do orientace velký moment náhody a zvyšovaly výhodu závodníků obeznámených s terénem nebo alespoň jeho charakterem (např. průseková síť).

Nutnost omezit moment náhody spolu s počínajícími kontakty se zahraničním vývojem však naopak vyvolaly potřebu zpřesňování map. A tak současně s vyvrcholením éry vynechávání se rozvíjely i snahy o odstraňování nejhrubších chyb v mapách, později též o aktualizaci situační sítě a postupně i o doplňování chybějících výrazných terénních tvarů. Zpočátku si opravy v mapě dělali sami závodníci podle tzv. vzorové mapy před startem. Někteří obětaví pořadatelé zakreslili opravy a někdy dokonce i tratě do všech map (jinak si trať zakresloval každý sám na startu v čase závodu). Ne vždy se však podařilo zakreslit všechno a přesně na všech mapách.

Proto se v roce 1968 objevily první amatérské mapy obsahující již i dokreslené detaily jako bažinky a krmelce. Současně byly již i v barvách podle severských vzorů a doporučení IOF, tj. les bílý, pole a louky žluté. První "žlutá" mapa pro Pohár Lokomotivy 5.5.1968 zobrazovala prostor Hády a byla dílem Slávka Novotného a Bohuše Šerého z Brna,

Jedna z prvních ČS "žlutých" map

V rychlém sledu vytvořil tento tandem řadu map s postupně přesnějším obsahem, dokonalejší formou a lepší kvalitou tisku. Jejich práce v terénu se ještě nedá nazvat mapováním, jejich zásadní přínos je v tom, že již nepřebírali podkladovou mapu pasivně, ale šli ji před obkreslením do terénu vylepšit.

Na podzim 1968 byla ustavena československá mapová komise. Výraznými postavami v ní byli Václav Krajča a Stano Nosál. Nejvýznamnější akcí mapové komise bylo první školení "dobrovolných kartografů - dokreslovačů map" v říjnu 1968 v Praze a na něm zejména přednáška předsedy mapové komise IOF Jana Martina Larsena z Norska. Zde byl i českým mapařům v konečných rysech definován cíl: přesná mapa s množstvím detailů, klasifikovaná z hlediska orientačního běžce a ne vojáka či národohospodáře. Ve stejném duchu proběhl i mezinárodní seminář 25. - 27.10.1969 v Doksech.

Mapová komise vydala v roce 1969 mapový klíč pro mezinárodní závody (a metodický text *?*) s ohledem na tzv. mapy nadstavbové. Byly to žlutobílé obdoby dosavadních "zeleňavek", ale nyní s možností jistých, velmi omezených oprav a doplňkových značek do retušovaných vojenských podkladů, tištěné opět zdarma ve VZÚ. Byl to sice jistý pokrok, ale omezení byla tak silná, že aktivnější oddíly si raději nadále vyráběly mapy kdekoliv, ale jinde. Začátkem roku 1970 byl vydán i Metodický dopis Tvorba map pro OB, český překlad základního díla mapové komise IOF. Skončila tak doba největšího tápání a sporů. Cíl byl jasný, šlo již jen o jeho dosažení.

V roce 1969 se do čela vývoje u nás postavil Stano Nosál svojí diplomovou prací, mapou Hornopožárské polesí. Množstvím detailů a kvalitním zpracováním střední části prostoru se už vyrovnala zahraniční úrovni a stala se na čas vzorem pro čs. mapaře. Technické vybavení profesionálního kartografa a vyjímečná možnost kvalitního tisku vlastní kresby byly však ostatním "lidovým" mapařům nedostupné. VZÚ připustil jen velmi omezené opravy v nadstavbových mapách. Výjimkou byla zajímavá mapa Silické planiny pro Mistrovství ČSSR 20.-21.9.1969. S využitím mapy 1:5 000 vzniklé z pokusného leteckého snímkování ji mapoval a tiskové podklady vytvořil Ivan Lexa a bratislavský kolektiv. Mapa byla použita i v žádosti o uspořádání Mistrovství světa 1972.

Začátkem roku 1970 vytvořil v amatérských podmínkách Zdeněk Lenhart v Brně mapu Holedná, první prostor mapovaný systematicky po celé jeho ploše. V krátké době následovaly další obsahově kvalitní amatérské mapy. Běžně se již používalo podkladů 1:10 000 a zmenšování kresby. Kresba a tisk měly ovšem k dokonalosti daleko.

Rokem 1970 také skončilo u nás výlučné postavení měřítka 1:25000. Pro MČSSR ve Vidnavě v září 1970 vydal olomoucký kolektiv mapu 1:20 000, v květnu 1971 použili v Jičíně pro Prachovské skály měřítko 1:16 667 (1km=6cm). V dalším vývoji převládlo měřítko 1:20 000, později 1:15 000. Vyskytují se však i mapy 1:10 000, pro lyžařský OB 1:30 000, výjimečně i 1:33 333 a 1:40 000. Někdy se používají i podrobnější měřítka, zejména pro malé mapky komplikovaných terénů a pro výukové účely.

Zelené hustníky se objevily v roce 1971 nezávisle na sobě na mapách v Opavě, Brně a Třinci. Tím byla u nás tedy ukončena velká vývojová pětiletka v tvorbě map. Špičkové mapy roku 1971 již prakticky splňují nároky moderního OB v dnešním pojetí.

V dalším období se zvyšovala průměrná kvalita map, zlepšovala organizace i technické podmínky jejich tvorby. V roce 1971 byla upravena dohoda s VZÚ, umožnila tisknout i nově nakreslené mapy za pevnou cenu 1 Kčs za kus do pokladny svazu OB. Dodací lhůty byly však dlouhé a tak velká část oddílů i nadále využívala místních tiskáren n.p. Geodézie, zejména v Brně, Pardubicích a Liberci. Zmíněná dohoda však přinesla i velmi nepříjemnou povinnost - zdlouhavé schvalovací řízení. Pořadatel musel obrys prostoru zakreslit do čtyř předtištěných průsvitek, ty pak svaz hromadně dvakrát ročně předkládal Ministerstvu národní obrany (MNO). Jen malé procento z nich se po několika dalších měsících vrátilo s povolovacím razítkem. Zejména v okolí velkých měst bylo nutno žádat opakovaně o velký počet prostorů, výsledky byly naprosto nepředvídatelné. Ani u schválených nevinných prostorů však na mapách nesměly být žádné reálné místní názvy, o případných souřadnicích či kótách ani nemluvě. Naštěstí pro vlastní OB nejsou tyto údaje k ničemu. Tisk byl možný jen v podnicích Geodézie, které byly vázány povolovacím seznamem z MNO. Některé mapy se podařilo vytisknout i bez schválení, není ale znám ani jediný případ postihu.

Samostatně se od roku 1970 ubíral vývoj map pro mistrovství světa 1972. Stano Nosál se stal placeným kartografem svazu OB, absolvoval měsíční studijní pobyt v Norsku. Pod jeho vedením pak pracovalo velké množství různě schopných mapařů. IOF požadovala přípravu dvou sad prostorů. Jako záložní prostory byla zmapována větší část Silické a Plešivské plošiny na Slovensku (zejména Pavel Samuel). Tyto mapy byly použity až po letech pro mistrovství Slovenska. Mistrovství světa však proběhlo v pískovcových oblastech severních Čech. V nesmírně náročných terénech, do té doby pro pořádání závodů netypických, byly za cenu vysokých nákladů a po několikanásobném vylepšování poměrně kvalitně zmapovány rozsáhlé prostory. Do historie se zapsaly jako premiéra zelených hustníků na mistrovství světa.

Jak mapový klíč IOF (1967), tak i z něj odvozený československý klíč (1969) a klíč pro MS v r. 1972 vycházely z potřeb skandinávských terénů a měly proto zejména nedostatečně rozvinuté prostředky pro kresbu porostů. Tak zůstával stále prostor pro výboje experimentátorů, z nichž nejvýrazněji se projevili Zdeněk Lenhart (návrh mapového klíče 1973) a Pavel Junek (klíč na mapě Liščí bouda 1974). Toto hledání mělo však i negativní dopad v nejednotnosti používaných značek. Snaha mapové komise sjednotit pojetí vydáním nového mapového klíče (1977) a přísnějších předpisů se bohužel nesetkává se stoprocentním úspěchem dodnes.

Nejednotnost v použitých značkách, rozdílná kvalita kresby i grafické úpravy, rozdíly v barvách používaných různými tiskárnami, rozdílná kvalita tisku, nekvalitní papír. To byly největší bolesti 70. let. Omezené technické možnosti polygrafie v ČSSR v porovnání se zahraničím vedly k vyšší pracnosti a nižší kvalitě. Tři stupně zelené se například vykreslovaly ručním tečkováním, plnou zelenou plochou a kombinací plné zelené s modrým tečkováním. Fotografické kopírování rastrů se začalo užívat až v osmdesátých létech. Podobně se jen velmi pomalu počátkem osmdesátých let zavádělo používání kvalitních plastikových fólií ze zahraničí pro práci v terénu. Do té doby se mapovalo přímo na papírovou podkladovou mapu, výsledek byl nepřehledný, za mokra se nedalo ani kreslit, ani gumovat.

Od roku 1972 už svaz neměl žádného placeného kartografa. Všechna práce spočívala na dobrovolných mapařích. Někteří vynikali kvalitou, jiní alespoň počtem map - i za to jim patří dík. Jmenování si zaslouží zejména Pavel Junek, Josef Borůvka, Evžen Cigoš, Petr Uher, bratři Petr a Pavel Dudíci, Pavol Krišpinský, Oldřich Vlach, Josef Telecký, Miroslav Koblížek, Josef Bobek, Ivo Šebelík, Boris Dvorský, Milan Šobr, Petr Beránek, ... Ani dlouhá řada zde nemůže být vyčerpávající a velmi se omlouvám těm, které jsem opomněl. Výborných a produktivních mapařů v osmdesátých a devadesátých letech pak už je tolik, že jsem je raději pominul všechny.

Díky úsilí mapové komise na poli materiálního vybavení a každoročních školení už přestalo být mapování doménou několika vyvolených. Financování tvorby map z fondů Národní fronty pro masový rozvoj (od r. 1976) umožnilo výrobu vlastních map i finančně slabším oddílům. Potíže byly naopak stále se získáváním a kvalitou podkladových map a od r.1979 s nutností dalšího schvalovacího řízení, vedle MNO ještě v Ústavu geodézie a kartografie.

Letecké snímky byly rovněž velmi obtížně dostupné, ale naštěstí nehrají v Československu vzhledem ke slušné kvalitě mapových podkladů a k neprůhlednosti vysokých jehličnatých lesů tak velkou roli. Nevyhodnocené snímky používal zřejmě jako první Miroslav Koblížek v polovině sedmdesátých let, stereovyhodnocení (od Harveys) pak Borůvka a Uher při mapování pro mistrovství světa 1991 v Mariánských Lázních. To je však již zcela jiná doba.

Školením, získáváním a rozdělováním financí a nedostatkového materiálu však činnost mapové komise nekončila. Metodický dopis o tvorbě map z roku 1982 dostal přezdívku Bobkový list, podle autora J.Bobka. Mapový klíč vyšel v aktualizované podobě v letech 1969, 1972, 1977, 1985 a 1992. Celostátní soutěž o nejlepší mapu, při níž se ovšem nehodnotí obsah, ale pouze forma (dodržení klíče, tiráž, grafická úprava, kvalita kresby i tisku) byla pořádána od roku 1976 a vytrvala péčí Václava Krajči až do roku 1991. Zejména v posledních letech v ní kralovaly mapy Pavla Krišpinského. Jiným opatřením k povznesení úrovně map byla funkce "delegovaný kartograf" na celostátních závodech v letech 1985 - 1990. Mapy se tím přímo nezlepšily, ale mapařům to umožnilo nahlížet si vzájemně do kuchyně a přebírat šikovné triky.

Svůj vývoj měla i grafická podoba map. Průkopnická dílka z 60. let byla z tohoto pohledu skutečně školácká, někdy chyběly i věcné údaje jako měřítko apod. Volný prostor kolem kresby byl někdy využíván pro různé více či méně vtipné a zdařilé kresbičky. V sedmdesátých i osmdesátých létech se na několika mapách objevil oddělitelný malý rozcvičovací prostor využívaný při cestě na start. Příliš se však toto řešení neujalo. Poněkud více se rozšířilo uvádění mapového klíče, zejména na mapách určených širší veřejnosti - akce jako Kufrování s Dominem, Buď fit, V lese celá rodina, pionýrské ligy apod. Lokalizační mapky nebyly povoleny. Začaly se vyskytovat až po změně poměrů v roce 1989, stejně jako reklamy. Někteří mapaři a oddíly si brzy vytvořili svůj grafický styl (Dudíci, Lenhart, Jičín), jiní naopak stále experimentovali. Odvážně použil černé pozadí pro mapu nočního MČSR 1971 Josef Telecký, po něm i J. Novotný 1972 a M.Weiner 1978.

Objevovaly se i miniaturní mapky "dlaňovky" drobných příměstských prostorů a parků pro výuku. Jejich předností byla časově nenáročná příprava a mnohdy i tisk zdarma na nevyužitých okrajích papíru vedle velkých map. Uměle vytvořený terén - důlní výsypka u Teplic - je na mapě Karlovka, Milan Šobr 1979.

Od Pavla Dudíka pochází kombinovaná mapa Ptení z roku 1980, je na ní obec s okolím 1:10 000, školní pozemek 1:2 000 a tělocvična 1:200. Poněkud jiná je kombinace na mapě Borise Dvorského Na písku (okolí Bunče v Chřibech) vydané r. 1990 k 40. výročí prvního OB u nás. Ukazuje jeho terén ve čtyřech podobách: šrafovaná speciálka 1:75 000 použitá v roce 1950, pětadvacítka 1967, dvacítka 1974 a patnáctka 1990.

V osmdesátých letech se jednotliví mapaři různými cestami dostávali k atraktivní práci v zahraničí. Nejexotičtěji působí zřejmě jména Grosman a Peterka na mapě z Filipín 1982. České mapařské výtvory jsou však zcela bezpečně v Norsku, Švédsku, Polsku, Německu, Francii, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Slovinsku, Chorvatsku, Srbsku, Israeli, USA, Chile a Číně, samozřejmě i na Slovensku a možná i jinde.

Po roce 1989 se mnoho dosavadních nadšenců začalo mapování věnovat profesionálně. Na skromném českém trhu OB se nemohli uživit a proto působili zejména v zahraničí. Jmenujme alespoň SHOCart (první soukromé kartografické nakladatelství v ČSFR, zakladatelé Jiří Šumbera a Bob Háj 1990), Nord service (Luděk Pavelek), LRmapy (Martin Lejsek a Petr "Rysák" Hranička), KARTstudio (Jan Langr), Kart sport (Zdeněk Švec), OMPHALE (Petr Mareček), Mapstudio (Jiří Sýkora). Velká část těchto firem však opouští mapy pro OB a věnuje se komerčně atraktivnějším turistickým mapám a plánům měst. Špičkovou kvalitou si vydobyla výborné jméno tiskárna Cartprint v garáži Jano Ďurína v Nitře. Rozdělením státu bohužel přešla do zahraničí.

První mapa kreslená počítačem z české dílny se objevila na sklonku roku 1991 ve Francii, byla to Les Grandes Dessus od firmy SH O-cart. V roce 1992 se i u nás objevila prakticky současně celá řada počítačem kreslených map, prvenství si přisvojila textem na sobě natištěným mapa Zlínské paseky (SH O-cart) použitá však až v květnu 1992. Mapa Pivovar (Nord Service Opava) byla použita již 12.4.1992 pro krajský žebříček. Zhruba od roku 1997 jsou prakticky všechny mapy kresleny pomocí počítače, snad bez výjimky programem OCAD. První mapou tištěnou technologií CMYK je Kobylanec firmy KARTstudio s premiérou 13.5.1995.

Při práci na mapě Volská říše pro M ČR 1999 se Tom Novák pokoušel využívat satelitní navigaci GPS. Podle jeho vlastního vyjádření však praktický přínos byl minimální, přesnost nebyla dostatečná. Tím jen potvrdil starší pokusy H.Steineggera ve Švýcarsku.

Nejjednodušší kresbu má nepochybně mapa Pavla Pekárka Brněnská přehrada pro bruslařský OB 3.2.1991. Je černobílá a obsahuje pouze křivku břehu. Podobnou kuriozitou je i mapka pro první vodácký orientační závod v ramenech Dunaje 9.6.1963 vytvořená speciálně pro orientační sport. První speciální mapou pro lyžařský OB byla v roce 1972 mapa Dědek 1:20 000 (oblast Pradědu v Jeseníkách), vydaná Slávií VŠ Olomouc. První speciální mapou pro cyklistický MTBO je Bike bor Vladimíra Lepšíka pro mezinárodní MČR 23.9.1995 v Novém Boru.

Největším koordinovaným projektem byly mapy pro mistrovství světa 1991. Včetně tréninkových táborů vzniklo 17 map (možná víc?) s jednotnou grafickou úpravou. Nejmenší mapou je asi Raroh v Brně z roku 1989, 40x53 mm.

Počátkem 90.let vytvořil Miloš Broulík z Pardubic databázi map, která obsahovala záznamy o více než 2000 československých mapách vydaných od roku 1968. Na ni navázal Jaroslav Kuchař z Prahy když od roku 1996 budoval soukromý archiv map a posléze Zdeněk Lenhart z Brna při tvorbě archivu ČSOB, jenž je součástí sbírek Centra historie OB při muzeu ve Zlíně. V každém z těchto archivů je fyzicky přítomno skoro 3000 českých map, doprovodné databáze zahrnují již přes 3100 map (listopad 2000) a jsou prakticky úplné. Databáze jsou na Internetu na http://web.telecom.cz/mku, respektive http://orienteering.shocart.cz

Jaroslav Kuchař vytvořil v zimě 1998 i digitální atlas map OB (GIS) spojený s výše uvedenou databází. U překrývajících se map jsou v něm jen nejnovější vydání. Měl by být zveřejněn na CD-ROM.

Z databází lze vyčíst i základní statistické údaje. Od konce 70. let se u nás vydává ročně okolo 100 map, maximum bylo 132 v roce 1988, minimum 52 v roce 1993. Největším producentem je TJ Jičín (přes 130 map), následují Nový Bor (přes 80), Ostroj Opava (70), Zlín, VŠZ Brno. Obvyklý náklad je nyní asi 2 000 výtisků, v osmdesátých letech se však běžně tisklo 5 000, když už, tak už.

Mapy pro OB již pokrývají rozsáhlé souvislé prostory na Drahanské vrchovině, v Lužických horách, Českém ráji, v Nízkém Jeseníku, na Jindřichohradecku apod. Velká část z vydaných map je zahrnuta ve sbornících, které z povinně odváděných výtisků v počtu 300 kusů (později jen 200) sestavovala mapová komise v letech 1977 - 1993. Ve vydávání sborníků pokračují odděleně některé oblasti, např. Slezská 1994/5. Přehled nově vydávaných map je od roku 1996 péčí Milana Borovičky přístupný i na Internetu na www.orientacnibeh.cz

nahoru