První OB 1897, mapa pro turisty a lyžaře 1:30 000
První OB 1897, mapa pro turisty a lyžaře 1:30 000 |
Orientační běh vznikal postupně koncem 19. století v Norsku, zejména mezi vojáky. Od počátku to byla jednoznačně běžecká soutěž jednotlivců, v neznámém terénu, pouze s pomocí mapy a kompasu. Pro nás nezvyklé je to, že každý mohl mít při závodě mapu dle svého výběru. Čtyři druhy map byly k dispozici například na závodě 31.10.1897 v Gröttum, zpětně prohlášeném za historicky první závod OB, snad proto, že dřívější závody byly jen pro vojáky a není o nich dost údajů. (V čs. materiálech se traduje jako první Bergen 12.5.1897.)
Používaly se veřejné i vojenské mapy, v měřítcích obvykle 1:25 000 až 1:100 000, s vrstevnicemi po 10 až 30m, většinou černobílé. Nutno říci, že všechny byly velmi slabé. Naše dnešní turistické mapy podobných měřítek či tehdejší mapy rakousko-uherské jsou minimálně o třídu kvalitnější. Současné mapy pro OB jsou pak lepší o tři třídy. Jasně je to vidět z porovnání map téhož terénu.
Na mapách skandinávské divočiny nebyla přesně zaměřena ani základní komunikační síť, o terénu ani nemluvě. Tratě byly sice podobně dlouhé jako dnes, ale byly tvořeny jen dvěma až čtyřmi kontrolami na velmi výrazných místech. Křižovatky silnic nebyly výjimkou. Kontroly si do mapy zakresloval každý závodník sám podle slovního zadání. Mezi nimi se ovšem běželo volným terénem.
Toto pojetí nového sportu s využitím existujících map, ať byly jaké byly, se rozšířilo ve Skandinávii a později i ve Švýcarsku a udrželo se bez zásadních změn až do druhé světové války. Norsko bylo od jara 1940 okupováno Němci. Orientační závody se podezřele podobaly odboji. V jisté míře se však pořádaly dál, některé v rámci centrálně organizované tělovýchovy, jiné ilegálně. Všeobecně zpřísněný režim se však projevil i zákazem prodeje, konfiskací a utajováním map. Bylo nutno hledat náhražku. Pro ilegální noční závod klubu Tanum IL 30.10.1941 v prostoru Gupumarka 20km západně od Oslo překreslil Kristoffer Staver lesnickou mapu a přidal dokonce několik detailů zjištěných v terénu. Černobílé dílo mělo měřítko 1:25 000 s ekvidistancí 10m,
 První mapa vzniklá speciálně pro OB - barevná |
To byla tedy poprvé mapa vzniklá speciálně pro OB. Formou ani obsahem to však speciální mapa pro OB v žádném případě nebyla. Podobných map vzniklo v následujících letech války i po ní ještě několik.
Slabá kvalita používaných map závodníkům odedávna vadila. Extrémně špatné byly mapy v okolí Trondheimu (mimochodem dnes sídlo nejsilnějšího klubu Skandinávie a tedy i světa). Nehodily se ani jako výchozí podklad pro zakreslení oprav. To vedlo skupinu čtyř studentů (Per Sodal, Finn Bakke, Peder Taraldsen a Tor Corneliussen) k tvorbě první skutečně od základu vytvořené mapy Storen již v roce 1947. Povzbuzeni úspěchem zopakovali postup v dokonalejší formě s mapou Mostadmarka v Selbu 1949. Provedli pečlivou triangulaci celého prostoru, vrstevnice proměřili barometrem a teprve do vzniklé kostry dokreslovali detaily. Pracovali v měřítku 1:25 000, výsledná černobílá mapa byla 1:50 000.
V padesátých letech se tvorbě map pro OB systematicky věnovalo v Norsku několik mapařů, uvádějí se Leif Karset, Osvald Klemsdal, Sven Sjönnesen a zejména Per Wang a Knut Valstad. Postupně vylepšovali své metody, zaváděli nové značky, např. pro výrazný balvan. Již v roce 1950 se objevilo několik map barevných, ale vzhledem k ceně zůstala i nadále většina map černobílá.
Někdy používali mapaři jako podklad i letecké fotografie, poprvé snad Per Wang pro mapu Nordbykollen v r. 1948. Zatím to ovšem byly originální, perspektivou zkreslené snímky bez jakékoliv úpravy.
První pokus o stereovyhodnocení leteckých snímků pro účely OB podnikl zřejmě Knut Berglia v r.1954 s primitivním kapesním stereoskopem. Bergliova mapa Eiker byla pak použita pro mistrovství Norska. Ve stejném terénu se o 24 let později konalo mistrovství světa. Profesionální stereofotogrammetrie firmy Wideroe byla použita poprvé až pro mapu mistrovství Norska v roce 1960, autor Leif Rebard z klubu Store Bergan IL. Pionýrem speciální stereofotogrammetrie pro OB se stal nadšenec Jorgen Loken. Pořídil si kvalitní vyhodnocovací zařízení a vyprodukoval celou řadu speciálních podkladových map pro OB.
Tvůrci map dělali z přesnějších podkladů mapy čím dál lepší, méně zkreslené, ale stále velmi hrubé, jen s minimem detailů. Přímo revolucí byla mapa norského mistrovství štafet v Kongsbergu 1962. Vytvořil ji Jorgen Loken a účastníky nadchlo bohatství detailů vykreslených pětimetrovými vrstevnicemi. Poprvé byly rozlišeny porostlé a neporostlé bažiny. Všechno bohatství je však relativní, na mapě mistrovství světa štafet 1978 v tomtéž terénu je detailů přinejmenším trojnásobek.
Ruku v ruce s podrobnější kresbou se začala objevovat i podrobnější měřítka. Knut Valstad použil v roce 1955 v Oslo 1:20 000 (1km = 5cm), v okolí Trondheimu se koncem 60. let používaly mapy 1:15 000 (1km = 6,66cm) a toutéž dobou (poprvé 26.5.1968) ve Švýcarsku měřítko 1:16 667 (1km = 6cm), později i 1:12 500 (1km = 8cm). V roce 1971 Bard Andersen v Haldenu zvolil měřítko 1:10 000 (1km = 10cm) s 2,5m ekvidistancí, ve Švédsku se uvádí měřítko 1:10 000 na menších závodech kolem roku 1970. Postupně se objevovaly i podrobnější mapy parků, školních pozemků, alei i krytých prostor apod.
Na podrobnějších a přesnějších mapách bylo možno a vlastně i nutno závodníky tlačit do náročnější orientace větším počtem kontrol a tak (i v souvislosti s narůstajícími počty závodníků a kategorií) se dlouhodobě měnil charakter tratí. Počet kontrol na běžné mužské trati vzrostl z původních 2 - 3 na nynějších 20 - 30, celkový počet kontrol v terénu se dnes u největších závodů (pětidenní O-ringen) blíží tisícovce.
 Mapa pro mistrovství Skandinávie 1965 v Eiker |
Mezinárodní federace IOF vznikla 22.5.1961. V tomtéž roce se v Oslo konala mezinárodní konference zaměřená na vytvoření normy pro tvorbu map. O rok později byla norská norma přeložena do němčiny, tehdejšího oficiálního jazyka IOF, pro potřeby prvního mistrovství Evropy ve Finsku 1962. V tom roce sestavil Knut Valstad norskou mapařskou "bibli" (Kartboka). Jan Martin Larsen pracoval od roku 1963 na plný úvazek pro norskou federaci jako "konzultant pro oblast map" a celkem zákonitě se stal vůdčí osobností na tomto poli i v IOF. V roce 1965 byla ustavena mapová komise IOF (Jan Martin Larsen - Norsko, Christer Palm - Švédsko, Ernst Spiess - Švýcarsko) a prohlásila norské mapy za vzor pro mapy IOF, speciálně mapu mistrovství Skandinávie 1965 v Eiker, měřítko 1:20 000, vrstevnice 5m,
Znamenalo to zejména potvrzení bílé plochy pro les a žluté pro otevřený terén. Do té doby byly louky a pole vyjádřeny někdy hnědým či černým rastrem (polotónem) - to ve Skandinávii, jindy byly lesy zelené a louky bílé - v kontinentální Evropě. Ve Švýcarsku se rozproudila vážná diskuse o nových "negativních" mapám, na nichž je tmavý les nelogicky znázorněn jako světlejší než otevřené světlé louky.
Téhož roku 1965 byl vytvořen i první mapový klíč IOF a v roce 1969 metodický návod k tvorbě map pro OB. V zásadních rysech byl shodný s dnešním pojetím. Jediným výrazným rozdílem bylo zachycení průchodnosti.
Skandinávské mapy až do konce 60. let nijak nezachycovaly průchodnost porostu. V přírodních lesích to nebylo tak důležité, místní rozdíly nebyly velké a průchodnost se často dala odvodit z terénních poměrů. Průchodné holé skály bývají na temenech kopců, hůře průchodné jsou bažiny, hustý porost bývá na svazích a v podmáčeném lese. V pěstovaných evropských lesích však hustníky, často zcela jasně ohraničené, hrály významnější úlohu. Kreslení hustníků byl proto první moment, kdy pokrok nepřišel z Norska. Z NDR se od poloviny 60. let začalo šířit používání černého tečkování (ve Švýcarsku poprvé 1967 na mapě Frienisberger). Tak vypadaly i mapy MS 1968 ve Švédsku a 1970 v NDR.
V roce 1966 ještě použil E. Koväri v Německu (Lübbecke ve Vestfálsku) na několika mapách světlou a tmavou zelenou pro odlišení listnatého a jehličnatého lesa, ale již v roce 1965 v NDR (mapa Dresdner Heide) znázornili Griess, Hoffmann a Mehnert zeleně průchodnost. Použili tři stupně zelené - vysoký les, hustník a neprůchodný hustník. Mapová komise IOF v roce 1969 již považovala bílý les za samozřejmost a pro hustníky připustila vedle černého tečkovaného rastru i zelené hustníky ve třech stupních. Poprvé v mezinárodním měřítku prosadil toto pojetí známý "orientační misionář" Per Olof Bengtsson v jižním Švédsku s kontinentálním typem lesa na pětidenních závodech O-ringen 1970. Velmi rychle se pak rozšířilo na kontinent (u nás poprvé 1971) a dostalo se i do mapového klíče a do map pro MS 1972 v ČSSR. Tím jsme konečně dohnali svět. V Norsku se totiž zelené hustníky objevily poprvé 1972, ve Švédsku byla zelená povolena a používána až po vydání oficiálního mapového klíče IOF roku 1975. V počátcích se (zejména v "rozvojových" zemích) odstíny zelené netvořily nakopírováním jemného tečkového rastru jako dnes, ale nimravým nalepováním kousků rastrované folie, nebo pracným ručním tečkováním, nebo snadnějším šrafováním (jako dnešní podrost), nebo samostatným tiskem světlejší barvou. Na maďarských mapách byla často zelená tvořena kombinací žluté barvy a modrými tečkovými rastry.
Až do poloviny 80. let někteří mapaři (NDR, ČSSR) prosazovali ne tři, ale jen dva stupně hustníků. Argumentovali čitelností i při nekvalitním tisku, lacinějším tiskem, jednodušší kresbou. Preferovali přesně vykreslené kontury hustníků pomocí skromných prostředků před někdy nezvládnutým a nejednotným nasazením prostředků bohatých. Příchodem počítačového kreslení a zpřístupněním kvalitního tisku tento problém vymizel. Neoddiskutovatelným záporem map s podrobnou kresbou porostů vždy bylo, je a bohužel i zůstane jejich daleko rychlejší zastarávání.
Mapový klíč IOF nebyl seslán z nebes jako Zákon, nevznikl z geniální myšlenky nějakého otce zakladatele. Je to hybrid živelně vyrostlý z původních skandinávských map, jen postupně a se zpožděním různě doplňovaný a vylepšovaný ve vydáních 1967, 1975, 1982, 1990. Změnám však vždy předcházela kritika dosavadního stavu a experimenty nespokojenců. Většina kontinentálních mapařů považovala vždy mapovou komisi IOF s převahou skandinávských zástupců za spolek konzervativních teoretiků.
Nejvýraznější změny v klíči se týkaly povolení skal i bez spádových čárek (1975) podle praxe v pískovcových skalních městech (MS 1972 ČSSR, Jan Lunze z NDR, zavedení žlutého rastru pro paseky (1975, dříve jen v národních klíčích černé "L" na plné žluté ploše) a rozlišování neporostlých bažin žlutou barvou na modrém šrafování (1975), průkopníky byli Harald Grosse z NDR v roce 1972 a Kjell Larsson ve Švédsku v roce 1973, dříve se kreslily neporostlé bažiny modře a porostlé hnědě. Také šedivá barva pro holé skály se objevila až v klíči 1975. Zelené šrafování pro podrost se objevilo jako národní značka v našem klíči 1977, v IOF klíči až 1982.
Neúspěšným podnětem na logičtější konstrukci klíče byly experimenty Kjella Larssona ze Švédska, zejména mapa Trollhätte fallen pro závod světové elity 17.7.1976. Veškeré komunikace usnadňující pohyb byly kresleny červeně, na odlišení od překážek kreslených černou barvou. Podobnou logiku měly pokusy ve Finsku, Lasse Niemelä na mapě Tarvashovi 1976 zkoušel pro holé skály oranžovou, další po něm i fialovou barvu. Holé skály jsou ostatně prvkem, který se vyskytuje zhruba stejně v celé Skandinávii, ale na mapy je přes veškeré proklamace o žádoucí jednotnosti kreslí jen Finové.
Mezi kdysi užívané ale pak opuštěné dobové zvláštnosti patří odlišování listnatého a jehličnatého lesa, měřítko 1:16 667 a mapy se severem šikmo - cílem bylo lepší využití papíru při nešikovně tvarovaných prostorech.
Každá mapa nevyhnutelně nese rukopis svého tvůrce. Zajímavé jsou proto různé srovnávací testy, při nichž různí mapaři zpracovávají tentýž prostor, ze stejných nebo i různých podkladů. Například ze semináře kartografů IOF v roce 1981 v Třeboni vzešla celá kartotéka mapek téhož prostoru. Mapová komise IOF připravila v roce 1989 podklady pro tři prostory (Kongsberg v Norsku, Bonaduz ve Švýcarsku a Hamburg v Německu). Počet odevzdaných prací však byl malý a výraznější rozdíly se daly najít jen v pojetí vrstevnic a skal v norském terénu.
Národní mapové komise se snažily o evidenci vytvořených map a jejich snadnou a jednotnou lokalizaci. Někde byla zavedena povinná forma identifikačních "štítků" (Finsko, ČSSR), jinde jen "punc" kvality a evidenční číslo (Švédko, Francie, Rakousko), někde se na mapě uvádějí souřadnice v kilometrové síti (Švýcarsko) či v síti státních map (Finsko), jinde jsou běžné lokalizační plánky. Švýcarské mapy se vyznačují i obdobnou grafickou úpravou s převahou hnědých textů podle příkladu Rolanda Hirtera.
Masové rozšíření OB a intenzívní potřeba kvalitních map daly prostor pro specializované mapařské firmy. Snad nejznámější jsou Helgesen (zakladatelé Svein Bakken a Ivar Helgesen) v Norsku a Harveys (manželé Robin a Sue - současná presidentka IOF) ve Skotsku. Doménou obou uvedených firem je zejména kvalitní stereovyhodnocování z dodaných leteckých snímků odkudkoliv ze světa. Většina států má i specializované tiskárny na OB, např. OL grafiska Bjärnum (Olle Lindholm) ve Švédsku, AB Älvsby Tryck ve Švédsku, H+P Lüscher Aarau ve Švýcarsku, nebo již zmínění Harveys ve Skotsku. Silné pozice v mapování v terénu získali v devadesátých letech mapaři z postkomunistických zemí díky nižší ceně své práce. Například ve Francii je z let 1990-1996 na 60 výborných map se značkou SHOCart Zlín.
Již od roku 1965 se ve Švýcarsku používá hojně pro tisk map vodovzdorný syntetický papír Syntosil či Artosil. Vzhledem k vysoké ceně se však do ostatních zemí příliš neprosadil. Pokus o použití Syntosilu pro mapy MS 1972 ve Starých Splavech ztroskotal na použití nevhodných "obyčejných" barev.
Ake Akeson ve Švédsku jako první nakreslil roku 1986 mapu Genarp počítačem, použil k tomu vlastní program PC-mapper. V souvislosti s překotným rozvojem osobních počítačů se kresba počítačem mohla brzy a rychle rozšířit. Zpočátku se používaly universální programy pro vektorové kreslení (např. Ueli Schlatter ze Švýcarska vytvořil "orienťácku" nadstavbu pro AutoCad, Flemming Norgaard z Dánska podobně pro Adobe Illustrator na Macintosh). Zásadní nevýhodou byla vysoká cena těchto obecných programů. Proto vznikly i speciální programy pro mapy OB. Již zmíněnému PC-mapper (Švédsko) vytvořil konkurenci v roce 1988 Hans Steinegger ze Švýcarska svým programem OCAD. Na semináři při MS 1989 ve Švédsku byly tyto počítačové možnosti poprvé prezentovány širší mapařské obci. Od roku 1990 bezkonkurenčně vítězí OCAD nízkou cenou, jednoduchou obsluhou a včasným vydáváním aktualizovaných verzí. Naprostá většina současné mapové produkce pro OB je kreslena OCADem, podle autora má uživatele ve 40 zemích světa.
Vlastní cestou se od určité doby ubíraly mapy pro speciální odvětví orientačního sportu. Pro lyžařský orientační běh, jehož historie sahá až do roku 1899, nemá smysl množství drobných detailů. V principu stačí základní labyrint stop. Vyhovuje tedy hrubší měřítko, umožňuje na přijatelný formát papíru zobrazit prostor dostatečný i pro delší tratě. Proto se v sedmdesátých letech oddělily mapy pro LOB a podržely si hrubší měřítko i jednodušší kresbu. Obohatily však svůj rejstřík značek o zelené značení sjízdnosti stop. Aktuální podoba sítě stop se do mapy tiskne až co nejtěsněji před závodem. Současný vývoj však nevylučuje ani podrobná měřítka a malé prostory s hustou sítí stop a výměnami map.
Podobně se v poslední době vyvinuly samostatné mapy i pro cyklistický MTBO rodící se v 90. létech. Klasifikace cest v těchto mapách vychází z možné rychlosti jízdy, ve stupnici plná čára, čárkovaná a tečkovaná, vše v černé barvě.
V roce 1939 se u Lillehammeru v Norsku běžel první horský OB. V tomto odvětví OB jde zejména o volbu postupu a hrubou orientaci na velmi dlouhých tratích s malým počtem kontrol. Mapa tedy musí zahrnovat velkou oblast, ale nemusí být příliš detailní. I tento druh OB si tedy hrubší mapy zachoval. Dnes se pod jmény Francital, Karrimor, fjällopet či fjälorientering těší značné popularitě ve Francii, Švýcarsku, Skotsku a samozřejmě v Norsku a Švédsku.
Ve skandinávských sportovních střediscích vznikají i velkoplošné turistické mapy (až 150km2) v klíči IOF a v měřítku 1:15 000, ve Švédsku již v roce 1975 Valadalskartan, v Norsku 1978 (T.S. Rasmusen ve Vestfold).
Městský OB v nejdokonalejší podobě se pořádá v Benátkách. Bludiště úzkých uliček bez aut a komplikovaná sítí kanálů nemá jinde obdobu. Každoročně nově vydávaná mapa 1:10 000 má vlastní jednoduchý klíč. V jiných městech se používá klíč IOF, případně s využitím speciálních symbolů pro lampy, průchody, schody a pro rozlišení pěších zón od prostor s automobilovým provozem. Některé mapy zahrnují i parky a příměstské lesy a závody na nich lze považovat spíše za parkový OB. První známá mapa parku Grosser Garten Dresden z roku 1975 (autoři J. + H. Grosse) však zřejmě nebude první vůbec.
Parkový OB se jako samostatná disciplína získal velkou popularitu ve druhé polovině devadesátých let, zejména zásluhou seriálu Park World Tour (PWT, jednou z vůdčích postav je bývalý československý reprezentant Jaroslav Kačmarčík). Podrobné mapy v komplikované zástavbě si vyžádaly modifikaci mapového klíče ISOM 2000. Zejména jde o zásadu, že žádná cesta se nekreslí plnou černou čarou - ta je vyhražena pro zdi, ploty a jiné překážky. Průchody v budovách se vykreslují šedě. Zcela specifickým mapařským problémem je znázornění více úrovní nad sebou.
Zmínit lze i halový OB, mapy jsou ovšem v měřítcích kolem 1:100, značkový klíč musí rozlišovat předměty podle výšky či materiálu. Často lze "terén" postavit podle mapy, velký úspěch měl halový OB na umělém terénu při veletrhu sportovních potřeb, Jönköping Švédsko 1994.
Na závěr odstaveček do Guinessovy knihy:
