Mapy SMD byly obsáhle popsány v předcházející kapitole, proto se zde budeme podrobněji věnovat dalším, méně běžným typům podkladů a novým technologiím.
Bohumil Háj
Podkladem pro mapování nemusejí být vždy jen mapy. Všichni vzduchoplavci mohou potvrdit, že z ptačí perspektivy máme daleko větší přehled o krajině pod námi než kdokoli dole na zemském povrchu. Navíc jsme schopni identifikovat řadu detailů, které mohou mít pro mapaře zásadní význam. Je jen otázkou, jak tyto údaje přenést do podoby pro mapaře využitelné. Začínalo se s náčrty z balónů a vzducholodí, pokračovalo fotografiemi z letadel a dnes jsou v kursu speciální fotografické komory a digitální skenery na palubách letadel a družic. Souhrnně se letecké i družicové snímky označují jako DPZ - dálkový průzkum Země.
Fotogrammetrie je technologický postup, kterým je možno získat dále využitelné informace z fotografického záznamu. To je obecná definice - nás zajímá aplikace fotogrammetrie účelná k získávání podkladů pro mapování map pro OB.
Pro získání těchto informací jsou základním zdrojem fotografie zemského povrchu, z letadel nebo z družic. Ty první se ještě pořizují měřickými fotografickými komorami na světlocitlivé vrstvy velkoformátového fotografického filmu - tzv. analogově, ty druhé pak již výhradně speciálními multispektrálními radiometrickými skenery digitálně. Data se pak přenášejí ze satelitu do vyhodnocovacích stanic na Zemi a tam je možno z nich po filtrování a úpravách vytisknout výstup velmi podobný reálné fotografii zemského povrchu.
Geografické výstupy a naše kartografické podklady jsou jen nepatrným zlomkem informací, které je možno z takového detailního multispektrálního snímkování získat. Rozlišovací schopnost takových snímků je neuvěřitelná, v dnešní době i u civilních satelitů pod 1 m - na silnicích vidíme jednotlivá auta, v polích dokážeme rozlišit, která část porostu je v lepším a horším stavu a jaký bude výnos. Říkalo se už před lety že vojenské satelity dokážou číst poznávací značky aut a rozlišovat předměty velikosti krabičky zápalek. Tyto technologie se tak jako ostatně všechny ostatní bouřlivě rozvíjí - to, co bylo vloni nemožné, je dnes novinkou a za rok to bude zastaralé a překonané.
Trochu nepříjemným problémem je pro naše kartografické vyhodnocení to, že většina těchto snímků pořízených pro řadu jiných účelů vznikla v plném vegetačním období - přes koruny stromů není vidět na zem, není vidět dovnitř do lesních porostů. Proto se tyto snímky pro kartografické vyhodnocování příliš nehodí. Pro OB fotogrammetrii, tam kde na to jsou finanční prostředky, si necháváme udělat letecké snímky v období, kdy je vegetační klid, stromy nemají listí, do porostů je vidět. A také v době, kdy slunce stojí co nejvýše a nejsou velké stíny. U nás je to kolem poledne počátkem dubna.
Pro fotogrammetrické využití se snímky pořizují speciální fotogrammetrickou komorou v určité výšce a po určité přesné trajektorii letícího letadla. Pro vyhodnocení snímků je nutno zajistit na zemi dostatečné množství vlícovacích bodů - zaměřených bodů na kterých je viditelně umístěna značka. Tyto body se pak při vlícování snímku sloučí s mapovým podkladem. Při současných výkonných digitálních postupech a při dostatečném počtu vlícovacích bodů lze vyhodnocovat libovolné snímky z libovolné měřické komory. Standardní formát snímků je 23 x 23 cm, starší, archivní snímky bývají 18 x 18 cm.
Snímek je snímán v podstatě kolmo k zemskému povrchu. Centrální projekcí světla z objektivu na film tak vzniká obraz, který je uprostřed snímku přesný a k okrajům je víc a více deformován. Proto se používá princip překrývání snímků - snímky jsou pořizovány tak, že se z velké části překrývají jak v řadě za sebou, tak i v sousedních řadách. Vložíme-li pak dva sousední snímky do stereoskopického přístroje a vlícujeme-li snímky na vlícovací body, vznikne tak v centrální části nezkreslený obraz, navíc vlivem spojení dvou úhlů pohledu ze dvou snímků obraz plastický - stereoskopický vjem. Tento jev umožňuje nejen přesné vyhodnocení situačních detailů, ale na prostorovém obrazu i velmi přesné vyhodnocení výškopisu - vrstevnic.
Až do začátku devadesátých let se vyhodnocení dělalo na analogových stereokomparátorech. Po masovém nástupu dostatečně výkonných počítačů přešla tato technologie na digitální analytické přístroje a vznikla digitální fotogrammetrie "softcopy photogrammetry".
V zásadě lze jako podklad pro mapování dostat do rukou tři typy výstupů - letecký snímek, ortofoto a fotogrammetrii. Tyto podklady se od sebe liší dostupností, cenou, přesností, vhodností a využitelností v daném typu terénu.
Letecká fotografie - v odpovídajícím měřítku (musí to být zvětšenina, originální snímky jsou většinou v měřítkách kolem 1 : 35 000) na ní vidíme každý detail, ale měřicky tomu lze trošku věřit pouze uprostřed snímku, k okrajům je snímek centrální projekcí více a více deformován. Pro mapování je to sice dobrá pomůcka, kde vidíme, co nás asi v terénu čeká, ale k měření je to vcelku nepoužitelné, neboť takový snímek má jiné měřítko uprostřed, jiné na okrajích.
Je dobré vědět, že ve VTOPÚ Dobruška udržují bohatý archív originálních leteckých snímků z celého státního území, ze kterých je možno si nechat pořídit zvětšenou kopii.
Krátké hodnocení podkladu: dobré pro orientaci v nepřehledném a otevřeném terénu, pro měření nepoužitelné.
Ortofoto - je letecká fotografie jejíž zkreslení dané středovou projekcí komory bylo odstraněno takzvanou ortogonalizací, česky pravoúhlým průmětem, vyrovnáním na podklad. Počítač vlícuje zaměřené vlícovací body na jejich přesné souřadnice a prostor mezi těmito body přihne, natáhne, … digitálně interpoluje. Prostory mezi vlícovacími body se upravují pomocí digitálního modelu terénu. To je obvykle trojúhelníková síť bodů se známými výškami, většinou však jen odvozenými z vrstevnicové kresby nějaké dostupné mapy. Při této úpravě se například ta oblast snímku, která odpovídá odvrácené straně kopce, roztáhne na úkor strany přivrácené. Čím více je vlícovacích bodů, čím hustší je síť bodů na digitálním modelu terénu, tím počítač deformuje menší plošky a výsledek je přesnější. Od překryvu pak plynule naváže na další snímek, znovu všechny body nalícuje, prostor mezi nimi srovná - a tak vzniká obraz, jehož projekce je v podstatě kolmý průmět zemského povrchu - ortofoto. Do takovéhoto materiálu vytisknutého v exaktním měřítku lze s úspěchem mapovat. Situace je velmi přesná a skoro stoprocentně důvěryhodná. Jen v místech, kde jsou vlícovací body víc vzdáleny a kde jsou v terénu větší převýšení - kamera to zabírala ze strany - může i takto upravený obraz trochu ujet. Na těchto podkladech zcela chybí výškopis, je tedy nutná kombinace s jinou mapou, nebo s použitím výškoměru. Běžně se na ortofoto mapuje v Rakousku.
Krátké hodnocení podkladu: velmi dobrý a kvalitní podklad pro polohopis, který je vhodné překreslit na podkladovou folii ve formě linií a bodů. U nás existuje zatím několik málo lokalit (Zlínsko, Uhersko-hradišťsko), kde je ortofoto zpracováno na celém území okresu a je v tištěné formě dostupné za velmi nízkou cenu. Je možné si nechat ortofoto zpracovat od některé z komerčních firem, v takovém případě však cena podkladu bude poměrně vysoká a vyplatí se jen při mapování náročných terénů.
Je to ortofoto do něhož je (částečně) obkreslena nějaká mapa, tedy obtaženy hranice parcel, vkresleny vrstevnice, názvy apod. V některých okresech (např.Zlín) lze na okresním úřadě ortofotomapu v měřítku 1:10 000 snadno koupit za necelou stokorunu za list. V jiných okresech ortofotomapa neexistuje. Je to velmi dobrý podklad pro OB, viz předchozí kapitolka.
Překreslením z leteckých snímků vyrovnaných na stereokomparátoru vznikne kresba zachycující všechny ze vzduchu viditelné situační a terénní prvky a vrstevnicový obraz. Kartografické firmy běžně snímky vyhodnocují s cílem vytvořit přímo hotovou mapu a omezit nutnost terénních prací na minimum. Zakryté úseky situce často dokreslují citem a podle jiných map, naopak nevykreslují zbytečné detaily vegetace apod.
Tvorba podkladů pro mapování OB však vyžaduje naprosto jiný přístup. Mapař OB určitě půjde do terénu a veškerou situaci z podkladu nutně sám přehodnotí. Bude potřebovat co nejvíce záchytných bodů, i když velkou část z nich do výsledné mapy nezahrne. Je tedy třeba při vyhodnocování snímků kreslit co nejhustší síť jakýchkoliv opěrných detailů, zejména v neurčitých divokých oblastech. Není žádoucí domýšlet vůbec nic, při kresbě vrstevnic jasně odlišit spolehlivě viděný reliéf povrchu od domýšleného průběhu vrstevnic pod korunami vysokého lesa apod. Záleží zcela zásadně na zkušenostech vyhodnocovatele a hodně na tom, jak je do porostu vidět.
V otevřených, řídce zapojených horských lesích nebo na otevřených plochách je mapování na dobře vyhodnocené fotogrammetrii v podstatě omalovánka. Horší je to v místech, kam vyhodnocovatel neviděl - např. v hustě zapojených porostech, tam pracujeme jako na bílý papír. Slušný vyhodnocovatel nás na to upozorní obvykle tím, že v každé oblasti, kde si není jist, použije přerušované čáry.
Další zákonitostí je to, že vyhodnocovatel kreslí to, co vidí ze vzduchu - okraje lesa po hranici korun stromů, ne po patách kmenů, cestu jen do místa, kde ji zakryjí koruny stromů. Je užitečné často vzhlížet do korun stromů a odhadovat, co vyhodnocovatel mohl a nemohl vidět. Jako perfektní záchyty v prostoru pak fungují například solitérní stromy jiného druhu v monokulturním porostu. Někdy jsou značeny vybělené suché stromy a vývraty, svítí z porostu do nebe jako maják. Čím zkušenější vyhodnocovatel, tím víc takových majáků v podkladech je.
Proslulí jsou mapaři, kteří zároveň dělají vyhodnocení, např. v Norsku Ivar Helgesen, ve Švédsku Bengt Stark a firma Forrest Maps, ve Francii Robert Bastard z IGN a Sarl Gester, ve Skotsku Robin Harvey. U nás zkoušel dělat orienťáckou fotogrammetrii Martin Lejsek.
Krátké hodnocení podkladu: velmi dobrý a kvalitní podklad pro polohopis, kvalita výškopisu je závislá na otevřenosti terénu, "průhlednosti" porostů a zkušenosti a kvalitě vyhodnocovatele. Naše lesy na rozdíl od skandinávských či alpských jsou značně zapojené a dosavadní výsledky vyhodnoceného výškopisu jsou spíše pesimistické. Je možné si nechat fotogrammetrii zpracovat od některé z komerčních firem, v takovém případě však cena podkladu bude poměrně vysoká a rozhodně vyšší ve srovnání s ortofotem.
Zdeněk Lenhart
GPS, anglicky Global Positioning System, volně česky celosvětový navigační systém, byl vyvinut a zprovozněn v USA v 80. letech k vojenským účelům. Systém je založen na porovnávání vzdálenosti uživatelské přijímací stanice od speciálních družic se známou polohou. Vzdálenost se určuje měřením posunu časových signálů přijímaných z těchto družic. Součástí signálu jsou i údaje o přesné dráze každé družice. Přijímací stanice dokáže určit své prostorové souřadnice kdekoliv na povrchu Země (a přilehlém okolí) pokud má signály z alespoň čtyř družic. Má-li jen tři, tak nespočte výšku. Vyšší počet zachytitelných družic zvyšuje přesnost měření.
Systém tvoří celkem 24 družic, z nich 21 je aktivních a 3 jsou záložní. Jsou rozmístěny na šesti drahách ve výšce 20 200 km tak, že jejich dráha a vzájemná poloha nad každým bodem zemského povrchu se opakuje po 12 hodinách. To poskytuje v každý okamžik na každém místě povrchu Země signál ze 4 - 12 družic.
Pozemní řídící část systému tvoří několik řídících stanic po celém světě. Jejich hlavním úkolem je monitorovat polohy a činnost družic a minimálně jednou denně provádět korekce hodin na družicích a aktualizovat parametry oběžných drah (tzv. efemeridy) družicemi vysílané.
Proti ostatním měřickým metodám má GPS několik zásadních výhod:
Nevýhodou je zejména nutnost přímé viditelnosti na dostatečně velký segment oblohy (nefunguje tedy v podzemí, v budovách, v úzkých údolích, ale špatně i v lese).
GPS není zdaleka jediným systémem tohoto druhu. Již v šedesátých letech byl nad USA v provozu systém Transit (přesnost pod 5m), v sedmdesátých letech Timotion. Sovětský svaz měl v šedesátých letech systém Cyklon, později systémy Parus a Cikada. K americkému GPS má nejblíže sovětský/ruský systém GLONASS (Globalnaja navigacionnaja sputnikovaja sistěma) s podobnými, ale v důsledcích většinou o něco lepšími (!) parametry. Zejména je stabilnější, přežije dlouhou dobu výpadku pozemních stanic, záložní družice rychleji zaujímají potřebnou novou dráhu…. V plném provozu je od roku 1993, a je plně k dispozici mezinárodní civilní sféře! Podstatné je však to, že výrobci nenabízí přijímače GLONASS, proto se ve zbytku této kapitoly budeme věnovat jen GPS.
Každá družice vysílá na dvou frekvencích:
L1 = 1575,42 MHz (vlnová délka 19cm) a L2 = 1227,60 MHz (24cm). Frekvence L1 je modulována dvěma kódy, tzv. přesným (Precission) P-code a hrubým/dostupným (Coarse/Acquisition) C/A-code. Frekvence L2 je modulována jen kódem P-code. Na obou frekvencích může být P-code šifrován, pak se mu říká Y-code. Běžné civilní přijímače pracují jen s kódem C/A na frekvenci L1. Kombinování obou kódů a obou frekvencí je klíčem k vysoké přesnosti dražších přijímačů, šifrování tuto výhodu může omezit jen na vojenské stanice.
C/A kód sestává z 1023 nul a jedniček, opakovaně vysílaných každou milisekundu. Kód se podobá šumu a proto se označuje i zkratkou PRN (pseudo random noise). Je však jasně identifikovatelný, každá družice má svůj jedinečný C/A PRN kód. Popis kódu je veřejně dostupný. P-kód má podobné vlastnosti.
Družice vysílají přesně strukturované navigační zprávy, obsahují údaje o "zdravotním" stavu družice, o drahách všech družic (tzv. efemeridy). Celková perioda opakování je 12,5 minuty. Některé údaje se opakují častěji, např. přesný časový signál jde každých 6 sec.
Přijímací stanice má generátor, který pro každou družici generuje její C/A PRN kód přesně stejnou rychlostí. Postupným posouváním generovaného kódu vyhledává plnou shodu s kódem přijatým z družice. Z rozdílu času vyslání a přijetí spočte tzv. pseudovzdálenost. Další zpřesňující metoda je založena na Dopplerově principu, zjišťuje se zkracování či prodlužování frekvence nosné vlny a z toho relativní rychlost pohybu družice a přijímače. Porovnáváním fázových posunů vln lze dopočítávat rozdíly v mezích délky jedné vlny, tedy pod 19cm, resp. 24cm.
Do kódu C/A je možno zavést záměrné chyby jak v údajích o dráze družice, tak v nastavení jejích hodin. Klíč k odstranění těchto chyb mají jen autorizovaní uživatelé (zejména tedy US army) a proto se toto opatření nazývá výběrová dostupnost (selective availability) a značí se SA. Přesnost výsledků pro běžné uživatele se tím sníží asi desetkrát. SA bylo zapnuté od roku 1990 až do 1.5.2000. Hlavním důvodem k vypnutí byla možná komerční konkurence ruského systému GLONASS. Veřejnosti ovšem byla prezentována spíše dobrá vůle americké vlády (záchranáři nyní poznají na které straně dálnice se stala nehoda) a snížení celosvětových bezpečnostních rizik.
Chyby způsobené SA se dají z velké míry eliminovat použitím tzv. DGPS (diferenčního GPS). Princip je v tom, že se použije dvojice přijímačů. Jedna stanice umístěná nehybně na známém místě porovnává v reálném čase naměřené výsledky se svojí skutečnou polohou a zjištěné rozdíly poskytuje jako opravné hodnoty druhé stanici v terénu. To lze buď radiovým spojením obou stanic, nebo dodatečně ze zaznamenaných údajů obou stanic. Výsledky jsou tím lepší, čím je vzdálenost obou stanic menší, praktické maximum se udává kolem 50km. Důležitá je možnost sledovat tutéž množinu družic.
I po vypnutí SA dává DGPS výrazně lepší výsledky než jediná stanice, neboť vyrovnává i chyby způsobené jinými příčinami.
Nejvýznamnější zdroje chyb a jejich snížení pomocí DGPS:
Ostatní zdroje chyb (šum, odražené signály) se pomocí DGPS nevyloučí.
Na přesnost výsledku má velký vliv nejen počet současně dostupných (viditelných) družic, ale i jejich vzájemná poloha. Nejlepší výsledky dává zhruba pravoúhlý vějíř směrů. Vždy je rozdíl v přesnosti určení horizontální a vertikální polohy. Výšky jsou zatíženy 2x až 3x větší chybou.
Každý přijímač potřebuje po zapnutí určitý čas k ohledání oblohy, identifikaci dosažitelných družic a změření základních údajů. Označuje se zkratkou TIFF (time to first fix). Pokud si přijímač pamatuje alespoň přibližně svou polohu, čas a efemeridy družic, tak mluvíme o teplém startu, obvykle to platí po dobu několika hodin. Při studeném startu musí náhodně prohledávat přijímací pásmo a hledat možné signály, identifikovat dosažitelné družice a načítat jejich efemeridy.
Přijímače GPS mají mnoho různých podob a parametrů podle účelu použití. Jen namátkou letecké, lodní, měřické, časovací. Pro nás je zajímavá kategorie ručních přístrojů, jsou v cenách od 6 tisíc Kč až po desetinásobek, a výhledově i PC karty k zabudování do počítače, a zejména zásuvné karty ve standardu PCMCIA.
Jednokanálové přijímače mohou sledovat vždy jen jednu družici a postupně mezi nimi přepínat, vícekanálové (obvykle 12 kanálů) sledují všechny dostupné družice současně.
Nejlevnější přístroje neposkytují možnost DGPS. Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že úspora se zde nevyplatí. Příjem signálu DGPS z komerčních stanic však bývá nějak placený, na území ČR navíc žádný takový veřejný vysílač provozován není. Bez využití DGPS je přesnost dostupných ručních přístrojů v rozmezí 10-15 m horizontálně. Přesnost lepší než 5 m nelze bez DGPS očekávat ani od výrazně dražších přístrojů.
Všechny GPS přístroje dávají výsledky v systému WGS84. Na čistém papíře a na mapách s touto sítí to vyhovuje. Na našich podkladových mapách v systému S-42 (TM10) a S-JTSK (ZM10, SMO5) by bylo dobré, aby přijímač dovedl výsledky přepočítávat. Ačkoliv některé přístroje nabízejí až 100 různých systémů, žádný z nich nemá S-42 ani S-JTSK. Mnohé však uživateli umožňují, aby si sám zadal souřadný systém a příslušný referenční elipsoid, přesněji "mapové datum". S-42 nastavit lze, S-JTSK nelze.
J.Langr: S-42 lze nastavit jen z duvodu, ze se jedna vlastne o zobrazeni UTM (Universal Transverse Mercator), pouze s nekolika odlisnymi parametry. Naopak S-JTSK je velmi specificke a lokalni zobrazeni, jehoz lze pouzit jen pro CR a SR. Jsou znamy transformacni rovnice pro prevody, nicmene ty zadna GPSka (snad se nepletu) v sobe nema. Z toho duvodu nemas moznost si na prijimaci nastavit JTSK (Krovakovo zobrazeni tam proste ve volbe nenajdes).
Zadání S-42 vyžaduje zadat Krasovského elipsoid, na našem území mezi 12 - 18° východní zeměpisné délky jde o 33. šestistupňový pás Gauss-Krügerova zobrazení.
Zadání S-42 pro přístroje Magellan (dle materiálu firmy Fons):
V menu SETUP vyberte MAP DATUM a zvolte USER, postupně zadávejte následující parametry:
DELTA A ( nebo DA ): -108
DELTA F ( nebo DF ): +0.0048076
DELTA X ( nebo DX ): +23
DELTA Y ( nebo DY ): -124
DELTA Z ( nebo DZ ): -84
Vyberte COORD SYTEM a zvolte USER GRID. Zvolte TRANS MERCATOR a zadejte parametry:
Latitude of origin: 00.00000 N
Longitude of origin: 015.00000 E ( platí pro ČR, pro Slovensko 021.00000 E )
Scale factor: 1.00000000
Units to meters conv: 1.00000000
False easting at origin: 03500000.0 ( platí pro ČR, pro Slovensko 04500000.0 )
False north at origin: 00000000.0
Zadání S-42 pro přístroje Garmin (dle materiálu firmy Fons):
Klávesou MENU zobrazte Main Menu. Přesuňte se na položku "Setup", kurzorovou klávesou najeďte na záložku "Position". Zde nastavte u "Position Format" volbu "User UTM Grid" a u položky "Map Datum" volbu "User". Poté stiskněte klávesu MENU a vyberte položku "Setup Grid" .
Zde definujte následující parametry
LONGITUDE ORIGIN : E015°00.000
SCALE : 1.0000000
FALSE EASTING : 3500000
FALSE NORTHING : 0.0
Uložte parametry volbou "SAVE" a potvrďte klávesou ENTER/MARK.
Ze záložky "Position", stiskněte klávesu MENU a vyberte položku "Setup Datum" Zadejte parametry:
DX : 23
DY : - 124
DZ : - 84
DA : - 108
DF : 0.0048076
Uložte parametry volbou "SAVE" a potvrďte klávesou ENTER/MARK.
Další důležitý parametr je dostatečná paměť na minimálně několik set zaměřených bodů a možnost přenos dat do počítače. Jedině tak můžete využít přímý vstup souřadnic do OCADu.
Naopak různé instalované digitální mapy mohou být užitečné pro aplikace v automobilech, ale ne pro měření v terénu. Dobrá externí anténa za několik tisíc korun výrazně zvýší přesnost, údajně ji však lze vyrobit i amatérsky dle návodu na Internetu.
Hans Steinegger, autor OCADu, zabudoval již v roce 1996 do OCADu 6 vstup dat z GPS. Jeho pokusy s palmtopem (počítač "na dlani") a načítáním dat GPS rovnou při mapování v terénu však vykazovaly slabou přesnost. Na vině bylo nejen SA, ale i návyk měřit polygony bez ohledu na koruny stromů.
Jak to vidí Bob Háj: V tomto propojení je skryta podle mého názoru velká budoucnost. Určitě nastane doba, kdy bude možné chodit s přístrojem který bude obsahovat kombinaci GPS s digitální buzolou a laserovým dálkoměrem a propojenou s nějakým lehkým a blbovzdorným laptopem - mapovací deskou. Na obrazovce laptopu se bude pohybovat kurzor sledující můj pohyb v terénu. Z nabídky mapových symbolů mu přiřadím vhodný symbol a změřím nadmořskou výšku. Kolem sebe se budu dívat integrovaným měřicím přístrojem - zaměřím optiku na vzdálený krmelec, přístroj změří azimut a vzdálenost a na laptopu na správném místě zobrazí bod, kterému já přiřadím symbol krmelce. Tak budu moci projít jakýkoliv polygon, všude budu přesně vědět kde jsem (GPS to vykreslí přímo na obrazovce počítače v reálných souřadnicích) a kolem sebe budu "střílet" laserem a sázet do obrazovky objekty, záchytné body a nadmořské výšky. Do tohoto bodového pole pak velmi snadno doplním spojnice (linie, cesty, vodoteče, rozhraní, apod.) a vymodeluji vrstevnice. Vše půjde jako po másle, protože to bude absolutně přesné a tím pádem i rychlé a já se budu místo pracných měření a vyrovnávání chyb na mizerných podkladech zabývat tím, jak lépe vykreslit tvar kupky nebo údolíčka nebo zvažováním, zda je toto ještě zarostlá paseka nebo už hustník. To je zatím sen, ale vývoj jde rychle.
Jan Langr
Základní síť výchozích bodů můžeme též získat přímým geodetickým měřením, tj. použitím teodolitu a latě s figurantem. Přesnost geodetických metod jsou řádově centimetry, zatímco nám postačí přesnost v metrech. Výsledek bude až zbytečně přesný a tím i finančně náročný. Pokud bychom se rozhodli pro využití této varianty, pak doporučuji proměřit jen základní síť výchozích bodů - tedy křižovatky, lomové body výrazných hranic lesa či osamoceně stojící stromy či další objekty.
Je však pravděpodobné, že prudký vývoj technologií v oblasti geodetických přístrojů je může brzy tak zlevnit, že pro nás začnou být velmi zajímavé.
Poslední skupinou jsou tématické mapy vzniklé na základě určitých podkladů. Budou nás zajímat jen ty, které v mapě znázorňují obdobné typy informací jako mapy pro OB. Jednak jsou to přímo orienťácké mapy, které v daném prostoru již byly zpracovány, a dále potom mapy lesnické.
Obecně platí, že stávající orienťácká mapa je ve většině případů nejméně vhodným podkladem pro mapování. Podrobnější vysvětlení už bylo v kapitole Příprava podkladů.
Jedná se o majetkové a porostové mapy vytvářené a udržované správci lesních celků. Porosty jsou odlišované podle druhu, stáří, výšky a funkce. Podstatné je, že řada hranic na porostových mapách odpovídá i pohledu orienťáckého mapaře, takže je možné je využít jako cenných záchytů. Kromě porostních hranic na těchto mapách najdeme rovněž základní síť cest a katastrální hranice, někdy také vrstevnice s hrubší ekvidistancí. Tyto mapy jsou zpravidla zpracované nad katastrální mapou či ZMVM, v posledním období se začíná prosazovat fotogrammetrické vyhodnocení leteckých snímků. V prvním případě je kvalita závislá na pečlivosti zpracovatele, který údaje v terénu zaměří a zanese je do mapy. Ve druhém případě na zkušenostech vyhodnocovatele leteckých snímků. Přestože se tyto velmi přesně vyhodnocené údaje vkreslují do ne vždy korektních katastrálních map, zůstává tento fotogrammetricky zpracovaný zdroj dostatečně důvěryhodný.