Neškudlete na tužkách. Ušetřit můžete na buzole, na botách (ale obojí mít musíte) a na počítači. Vůbec nemusíte mít výškoměr a dálkoměr, naopak auto se hodí. Komu to připadá moc zjednodušené, ať čte dál.
V pravidlech jazyka českého je busola jednoznačně se "S". Zde používáme jazyk orienťácký a ten zná jen slovo buzola se "Z". Máme svou hrdost.
Spolehlivá buzola je naprosto nezbytná. Stačí ta nejobyčejnější závodnická buzola, přesnost měření je ±2°. To je lepší, než co dokážeme odlišit při rýsování obvyklých krátkých azimutů. Úzká střelka a dobře viditelné čáry na dně otočné části jsou výhodou. Rychlost ustalování není podstatná. Závodnické buzoly palcovky jsou naprosto nevhodné.
Obecné pravidlo říká, že výrobce má mít o třídu lepší nástroje než uživatel. Mapař by podle toho měl mít lepší buzolu než závodníci. Ovšem mapař má nad závodníkem výhodu už v tom, že s buzolou pracuje v klidu a pečlivě. Lepší buzola však není nikdy k zahození.
Na běžné buzole se musíte dívat na střelku a stupnici shora a nemůžete současně přesně mířit na cíl. U průhledové buzoly míříte průhledem vodorovně na cíl a současně v zabudovaném zrcátku vidíte stupnici. Pod ryskou odečtete hodnotu s přesností asi ±0,5°. Pomocí úhloměru narýsujete. Místo úhloměru lze použít i buzolu samu, normálně na ní změřený úhel natočíme.
Klasická průhledová buzola KB (podle typu Suunto KB) je malá kompaktní kovová věcička na šňůrce, má jediný malý průzor v nejdelší ose. Odečítat lze s přesností 0,5°. Pro rýsování vyžaduje navíc úhloměr, další věc do plných rukou. Někdo nosí místo úhloměru klasickou závodnickou buzolu a "kábéčkem" zjištěný azimut na ní vždy nastaví. Přesnost tím však dostává na frak.
Mapařskou buzolou je Silva typ 4 (případně 4/54, NL54). Na první pohled vypadá jako běžná závodnická desková buzola, jen místo jednoduché střelky má kompletní 360° stupnici, a v otočné krabici má z boku zaměřovací průzor s malým zrcátkem zobrazujícím tu otočnou stupnici. Při měření tedy na buzole nic neotáčíte, jen se díváte průzorem. Vidíte současně cíl a pod ryskou číselnou hodnotu azimutu. Buzolu lze použít i jako úhloměr pro rýsování - otočný střed buzoly natočíte na zjištěnou hodnotu a jako s normální buzolou rýsujete. Přesnost průhledového měření se tím však zase z větší části zmaří!
Každá buzola ukazuje trochu jinak. O žádných seriozních testech nevím, ale sám jsem zjistil rozdíly asi 2°, Rado Jonáš uvádí až 5°. To už je při přesné práci poznat. Nejelegantnější je takovou systematickou chybu eliminovat natočením deklinačního kroužku, má ho např. Sport 4. Podobně elegantní je příslušné natočení poledníků na podkladu a na mapovací folii. Po nakreslení v OCADu pak mapu otočit o stejný úhel zase zpět. Při skupinovém mapování s různě ukazujícími buzolami buď dělat poledníky na každém kousku jinak (to je asi hloupost), nebo každý naměřený azimut okamžitě korigovat pootočením o příslušný rozdíl.
Hrany buzoly by pro snadné rýsování měly být sešikmené jak to bývá na pravítku. Nejsou-li, vemte pilník...
Bob Háj: Gumičky na pravítku buzoly jsou měkké a brzy se úplně rozpatlaly. Nalepil jsem na buzolu dosedací gumičky z dvířek nábytku a ty slouží dobře.
Lenhart: hodinu jsem s Bobovou buzolou na vysokých gumkách pracoval a stačilo mi to. Já mám místo gumek jen kousíčky papírových samolepek.
Provázek zavazí při rýsování, lze jej odstranit, buzolu zastrkávat pod gumu přetaženou dvojitě přes mapovací desku. Při nepozornosti však buzola někdy spadne a někdy se i rozbije. Mně vydržela tímto způsobem 15 let.
V některých buzolách je zabudovaný sklonoměr. Může být užitečný, ale neznám nikoho, kdo by jej v praxi využíval.
Na buzolu (na dvě nebo tři její hrany) si nalepte vlastní měřítko narýsované velice jemně a přesně na kousku folie, přepočítané přímo na vlastní kroky (dvojkroky) s ohledem na použité měřítko podkladu. Bez takové pomůcky vede neustálé přepočítávání kroků na metry a na milimetry k časovým ztrátám a velkému riziku chyb.
Příklad: Ověřil jsem si, že mám 56 dvojkroků na sto metrů, neboli na 13,33 mm v měřítku 1:7 500. Jeden dvojkrok je tedy 13,33 : 56 = 0,238 mm. Deset dvojkroků je pak 2,38mm.
Narýsuji si tedy měřítko s čárkami na 2,38mm, 4,76mm, 7,14mm, 9,52mm, 11,90mm atd, očísluji je 10, 20, 30, 40, 50,... a mám měřítko přímo v dvojkrocích.
Mohu přidat i čárečky po pěti dvojkrocích.
Budu-li mapovat v jiném měřítku, musím si spočítat a udělat měřítko jiné. Změním-li délku kroku, musím si zase udělat jiná měřítka.
Jan Langr: Toto se nedá ručně dost přesně narýsovat a výsledkem budou různě široké dílky stupnice. Protože stupnici budete používat při každém měření, je naprosto nezbytné, aby stupnice byla superpřesná. Jinak budete tyto drobné chyby systematicky vnášet do každého měření a na problémy.máte zaděláno. Možným řešením je zmenšení či zvětšení lišty pravítka na kopírce spočteným koeficientem (v uvedeném případě buď zvětšit na 238%, nebo zmenšit na 23,8%). Všechny rozestupy budou zaručeně stejné. Další možností je připravit si měřítkovou lištu na počítači a pak ji vytisknout třeba na laserovce (lze využít například značku podrostu v OCADu).
Náhrada měřítek v krocích přepočtovou tabulkou z kroků na milimetry je jen polovičním řešením a vydatným zdrojem chyb. Každopádně je nutno nacvičit a neustále ověřovat konstantní délku kroku.
Pro úplnost: O tři řády přesnější alternativou k buzole je teodolit, neměří úhly proti magnetickému severu, ale relativně proti libovolnému označenému směru pomocí nastavování optických hranolů. Na rozdíl od buzoly neměří jen vodorovné úhly, ale i sklony. Je pro nás zbytečně přesný, drahý, těžký a těžkopádný.
Existuje také gyrokompas, resp. gyroteodolit. Jeho princip je v tom, že rotující setrvačník zachovává stále stejný směr své osy, magnetické anomálie mu nevadí. Přesnost gyrokompasu je v úhlových minutách. Opět je to drahé a těžké.
Byly doby, kdy jsme mapovali přímo do papírové podkladové mapy, nebo na obyčejný pauzák položený přes ni. Nemusel přijít ani déšť, stačil vlhký večerní chlad, pauzák nasál a šeredně se roztáhl, papírová mapa zhadrovatěla a guma brala i originální kresbu. Nemusíte to znovu zkoušet. Vždy mapujte na překryvnou matnou folii.
Kupte si přiměřený kousek kvalitní folie od profesionálního mapaře.
Pozor, není folie jako folie. Folie určené pro kancelářské použití nemají za sucha chybu, ale za vlhka po nich tužka beze stopy klouže, zoufalá práce. Je to tím, že na vlastní hladké PET folii je vrstvička matného laku, ten vlhkem a chladem (?) uzavře póry a nedokáže hoblovat barvu z tuhy. Když moc přitlačíte, tak lak prodřete a na hladký podklad už nenakreslíte nikdy nic. Obvykle se tyto PET folie poznají podle jednostranného matování.
Necháte-li se přesto nachytat na folii zrádnou a kluzkou, tak ji ve vlhku neustále nahřívejte rukou.
Pro kresbu tužkami za jakéhokoliv počasí je určena oboustranně matná polyesterová fólie. Má všechny potřebné vlastnosti. Drží stálé rozměry bez ohledu na teplotu a vlhkost, přijímá tuhy i za mokra a chladna. Je třeba si vybrat fólii takové síly a průsvitnosti, aby dostatečně kryla nerovnosti podloženého mapovacího podkladu (střihy, soulepy, …) a aby přes ni byl podklad dobře vidět. (Je-li vidět tak moc, že ruší vlastní kresbu na fólii, tak pomůže podsunutí pomocného bílého papírku, stínítka.) Odzkoušená je síla 80 mikronů, tj. 0,08mm.
Oboustranně matná folie má ještě tu výhodu, že na zadní stranu se dá předem nakreslit to, co nemá zmizet gumováním, tedy zejména čtvercová síť k magnetickému severu. Navíc v nouzi lze v kritických umatlaných místech správnou kresbu obtáhnout ze zadní strany a zpředu zmatek vygumovat.
Výrobců a značek je mnoho, dobrá zkušenost je s těmito:
Bezpodmínečně folii předem otestujte. Stačí maličký kousíček, dejte ho na hodinu do vody, pak na hodinu do mrazáku (některé totiž dokážou obojímu chvíli odolávat) a vždy vyzkoušejte, jak přijímá kresbu.
Fólie se většinou prodávají v celých rolích po 20 m, v šířce 90 - 120 cm a v ceně asi 3 - 5 tisíc Kč. Role stačí na 50 - 100 map. To je tedy poslední z řady důvodů, proč se obrátit na profesionální mapaře a odkoupit jen přiměřeně malý kousek v zaručené kvalitě. Mapová rada o hromadném nákupu a následném drobném prodeji amatérům také uvažuje.
Podložka pro mapování: Desky ze sešitu se ohýbají, lámou, vlhkem hadrovatí, podklad se posunuje, fuj. Výstavní aranžéři používají krásnou lehoučkou pěnovou desku z obou stran potaženou bílou tuhou vrstvou, je skoro ideální. Je však dost tenká a na povrchu ne zcela tvrdá. Zatím nejlepší je vlastní sendvičová konstrukce - 1cm pěnový polystyren z obou stran polepený tenkou tvrdou bílou deskou, nejlépe z výstražných cedulí na stavbách. Rohy je třeba epoxydem důkladně vyztužit, olaminovat.
Výsledkem je lehká, tuhá, tvrdá, hladká, vodovzdorná, nemagnetická, bílá deska.
Formát A4, nebo o něco užší a delší - lépe se dosáhne do středu při rýsování podle buzoly držené i s deskou jen jednou rukou, podle delší hrany desky se přesněji berou azimuty.
Do desky lze lehce jehlou vyrýt poledníky (na jednu stranu podélně a na druhou napříč), lze přidat klopu na zavírání a jako stříšku do deště. Dvojnásobně přetažená kalhotová guma dokonale drží buzolu když s ní zrovna neměříte ani nerýsujete. To je výhodné zejména při chůzi a při závěrečném plošném mapování, kdy už stačí jen zorientovaná deska. Takto upevněná buzola nespadne, umožňuje stále hrubou orientaci desky a je vždy při ruce pro přesné azimutování na hraně desky a pro následné rýsování.
Na osušování kapek v dešti je nejlepší hutný smotek toaleťáku zahřívaný v kapse kalhot.
Vylepšení do deštných pralesů: Do jedné delší strany desky vlepte ohebný textilní hřbet a na něj pružnou desku stejných rozměrů. Vznikne tak přiklápěcí "víko". Na jeho "vnitřní" stranu lze přilepením po okrajích připevnit silnou savou vrstvu buničité vaty (ubrousků) překrytou bílým jemným plátnem.
Pozor - hřbet musí být tak volný, aby umožnil překlopení víka na obě strany. Hřbet dále nesmí být po celé délce desky, na obou koncích musí zůstat dost volného místa pro gumy na držení buzoly.
Do extrémních podmínek lze přes krycí papír ještě položit folii (igelitový mapník) a po celém obvodě i kolem pracovních okének vodovzdorně přilepit. Nelze pak ovšem používat stínítko ani odklápět nová okénka.
Ostré - nejlépe mikrotužky "pentelky" 0,5mm, černá 0,3mm, nemusíte je špicovat vůbec, nouzové dřevěné pastelky neořezávejte do špičky, ale do tvaru plochého dlátka.
Tvrdé - černá minimálně 4H a více (na papír už nepoužitelná, ale na folii ideální, naopak měkká se na folii rozmazává, špiní buzolu a od ní zase okolní kresbu), u barev není rozlišení tvrdosti - tedy vyzkoušet.
Vodovzdorné - na tuhách pro pentelky je obvykle značeno "Polymer", na dřevěných pastelkách hledejte Water resistant, Wasserfest apod. Obyčejné tuhy se za mokra totálně rozpatlají. Pentelkám můžete ještě shora nasadit "prezervativy" z kapátek.
Jasné barvy - čím jasnější a rozdílnější, tím lépe je v umatlané kresbě odlišíte. Reálně lze používat 10-15 barev. Větší škála už hrozí záměnami, menší nutí k různým rozlišovacím písmenkům, číslům, šrafování. Barvou vyjádříte informaci nejefektivněji.
Vyrovnaná kvalita - jinak ty horší a nepraktické tužky podvědomě nepoužívám a měním tím mapovací kriteria.
Nemagnetické - zkuste buzolou, odstraňte ocelové klipsy.
Nákup pentelek - dbejte na malý krok posunu tuhy (aby se vyčnívající tuha nelámala). Buzolou vylučte železné. Vybírejte různobarevné, snadno se v nich pak vyznáte (nebo je sami barevně označte, polepte, natřete). Neškudlete, je to základní pomůcka!
Nákup tuh - nejlépe od mapařů profesionálů, jinak vždy s nasliněnou folií v ruce. Spotřeba je malá, i u zelené méně než jedna tuha na velkou mapu. Zdeněk Švec systematicky obchází papírnictví a ptá se pořád na vodovzdorné (Polymer) barevné tuhy, aby obchodníci cítili poptávku a objednávali. Dělejte to taky. Tuhy prokazatelně existují v celé škále od různých výrobců. Cena 20-60 Kč za krabičku s 12 tuhami. Na stránce Mapové rady obmapy.shocart.cz možná najdete odkaz na prodejce.
Nákup pastelek ve dřevě - vždy s nasliněnou folií v ruce. Potřebujete jen jednotlivé barvy na zaplnění děr v barevné škále pentelek, ale asi musíte koupit celou sadu.
V každé tužce jedna další tuha, ve vodovzdorné krabičce 1-2 tuhy od každé barvy, jedna rezervní tužka 0,5mm s černou tuhou.
Nejpoužívanější nástroj vůbec - musí být při ruce a ne hluboko v kapse. Nejpraktičtější je v podobě tužky, buď ve dřevě, nebo jen jako tuha v plnicí tužce (krajonu, versatilce). Gumy na pentelkách jsou taky dobré, ale brzo se buď ugumují, nebo omatláním chytnou lesklý negumující povrch. Na důkladnou kresbu jsou navíc moc měkké.
Pořiďte si gumy alespoň dvojí tvrdosti. Měkká se hodí na gumování lehké černé kresby, tvrdá navlhčená pro "vymývání" barevných ploch, nasucho vydře folii do skleněna. Navlhčená guma gumuje vždy lépe.
Gumu ořezávejte do tvaru plochého dlátka.
V nouzi si kupte v papírnictví lacinou gumu s dvojí tvrdostí, bývá dvojbarevná, nařežte ji na menší dlouhé kousky, nastrkejte do všech kapes a postupně v lese ztrácejte.
Důležité je stálé pořadí tužek, co nejmenší riziko ztráty a co nejkratší vzdálenost od pracovní desky. Každá ušetřená vteřina se za den tisíckrát znásobí. Nejlepší je okopírovat řešení od zkušených profesionálů. Nejčastěji se vyskytují dvě alternativy:
Kříženec bryndáku (lehký rychle schnoucí materiál) s nábojovým pásem z podvazkové gumy, pod tužkami kapsička aby nepropadly, nad nimi odklápěcí nepromokavá stříška, popruh kolem krku a guma kolem hrudníku na suchý zip či na zavázání - drží náprsenku na úrovni horních konců tužek, aby se celá náprsenka mohla vždy vykývnout do svislé polohy a tužky neměly šanci vypadnout. Může být i maličká kapsička na gumu, jiná na smirek, jiná na toaleťák, ale tomu je lépe v suché a teplé kapse kalhot.
Dodržujte pevné pořadí tužek. Za deště nasazujte náprsenku pod bundu či pláštěnku.
Pěnový polystyrén o rozměrech cca 12x10x2 cm na těsno nacpaný v náprsní kapse, díry pro tužky užší (aby tužky šly ztuha) a propálené skrz (aby odtékala voda), tužky ve dvou řadách. Nad kapsou klopa proti dešti.
Buď musíte mít na letním i zimním oblečení kapsu stejně velkou a stejně umístěnou, nebo v každé bundě jiný polystyrén a nebo jedinou lehkou vestu, v zimě ji natáhnete přes péřovku, v létě na holé tělo.
Stručně: Vhodný tlakoměrný výškoměr lze pořídit za 3-5 tisíc. Pro mapování jednoduchých terénů s dobrými podklady je i nadále zbytečnou a drahou hračkou. Pro mapování na podkladech bez vrstevnic (např. ortofoto běžné v Rakousku), pro mapování v nepřehledných a složitých oblastech, ale i pro práci ve strmých svazích, stejně jako pro mapaře s horším citem pro vrstevnice je neocenitelný. Docela dobře stačí si ho vypůjčit na jeden nebo dva dny, vyžaduje to ovšem perfektně připravit základní síť.
Požadavky na výškoměr:
Výškové údaje lze získat i jinak než jen výškoměrem, používá se několik různých principů a jim odpovídajících přístrojů:
GPS určuje polohu v prostoru (a tedy i výšku) ze vzdáleností od satelitů se známou polohou. Zatím je to drahé a ne všude dost přesné, výhledově však velmi nadějné. Podrobněji v samostatné kapitolce o kousek dále, a pak v kapitole 8 Kartografie.
Nivelační přístroj. Principem je promítnutí vodorovné roviny z jednoho bodu do druhého a odečtení výškového rozdílu na měřické lati. Chyba je v řádu 1 - 5 mm na 1000m. Pro nás je to zbytečně přesné a zejména těžkopádné, vyžaduje figuranta s latí. Ale princip je dobrý. Stačí láhev do půlky naplněná vodou. Podržte ji vodorovně a promítněte hladinu na svah, tím máte schod ve výši postavy. Aby nivelák nebyl těžký, tak stačí něco jako zašpuntovaná zkumavka na ležato.
Trigonometrická metoda zjišťuje (teodolitem) výškové úhly a počítá trojúhelníky. Opět je to těžkopádné, nepoužitelné. Ale podobný princip je podstatou sklonoměru.
Sklonoměr. Jednoduchý sklonoměr je zabudovaný v některých typech buzol. Má stupnici ve stupních, je třeba mít přepočtovou tabulku na vzdálenosti vrstevnic v daném měřítku mapy. Neznám nikoho, kdo by to v praxi používal.
Přesnější a praktičtější pomůcku si můžete udělat svépomocí. Na hraně desky si udělejte malý vrub, v něm přidržte olovničku (nit s těžkým korálkem). Postavte desku hranou rovnoběžně s terénem, odchylka olovnice od kolmice odpovídá sklonu svahu. Předem si tedy na desku narýsujte kolmici na okraj v místě vrubu a spočítejte a narýsujte stupnici. Nejlépe tak, že dílky budou přímo odpovídat odstupům vrstevnic v měřítku mapování. Stupnic si můžete udělat několik pro různá měřítka. Nebo si na stupnici naopak naneste hodnotu převýšení na 10 dvojkroků odpovídající danému sklonu, podle odkrokované vzdálenost a sklonu tak zjistíte rozdíl výšek. Okopírujte si stupnici z obr.03d!!! Nevím, zda to někdo používá. Není nad výškoměr.
Laserový dálkoměr vypadá jako dalekohled, stojí nad patnáct tisíc a je pro amatérského mapaře zbytečně drahou hračkou. Máte už deset kvalitních nemagnetických vodovzdorných barevných mikrotužek, dohromady nanejvýš za tisícovku? Stojí 10x méně a jsou 20x potřebnější, představují tedy 200x výhodnější investici. A cestou do obchodu si pocvičte krokování.
Všechna ostatní dálkoměrná zařízení jsou v terénu prakticky k ničemu. Krokujte.
Pro náročné nyní podrobněji. Přístroje a pomůcky na měření vzdálenosti lze rozdělit na mechanické a fyzikální (většinou optické). Mechanicky se měří přikládáním měřidla (metru, pásma, odpichovadla, kolečka) na měřený úsek. Optické jsou dvojí: buď měří dobu návratu odraženého světelného (laserového) paprsku (případně ultrazvukového nebo radiového signálu), nebo zaostřují cíl ze dvou okulárů a počítají trojúhelníky, ty jsou rozměrné a těžké.
Laserový dálkoměr - na stisk knoflíku vyšle záblesk laserového paprsku a z doby, za jakou se vrátí zpět odrazem od cíle, spočte vzdálenost. Lépe tedy měří k jasným cílům, vadí mu větve a tráva v cestě, ale také déšť a mlha. Přesnost je obvykle 1m. Dálkoměr může ušetřit spoustu plahočení v přehledných, ale špatně průchodných terénech. Přes horské strže a srázy jinak ani měřit nelze. I v běžném terénu ušetříte výrazně tím, že jen jdete pohodlně po cestě a přesně zakreslíte všechny výrazné body okolo, kam až oko dohlédne. Drobnou vadu má, něco váží a něco stojí. Obvyklý rozsah je 15 až několik set metrů, což plně vyhovuje.
Požadavky při nákupu: rozsah 20-200m, přesnost 1m, lehký (těžký by se však tolik netřepal v ruce), přepínání na "mlžný" nebo "deštný" režim, obsluha jednou rukou, vodovzdorný.
Návod a zkušenosti s dálkoměrem Bushnell Yardage Pro 600 (cena v r. 1999 15 tisíc Kč) nabízí Bob Háj (zdarma). Já jsem měl v ruce přístroj Geovid, měří krásně (i azimuty), ale je těžký a zcela nekřesťansky drahý.
Měřicí kolečko - zná každý, kdo viděl vyšetřování dopravní nehody. Princip je stejný jako u cyklocomputeru. Počítá otáčky a násobí je obvodem kola, převádí na metry. Na tvrdém rovném podkladě je měření rychlé a přesné, do terénu nemá smysl. Znám mapaře, kteří kolečko používali a přestali.
Sáhoměr (odpichovátko) - trojúhelník z latí, na jednom vrcholu držátko, na dalších dvou hroty, obvykle 1,5m vzdálené. Jeden hrot zabodneme, druhý otočíme vnějším obloukem a zabodneme a opakujeme. Tím odkrokujeme celou vzdálenost. Máme-li hroty nějak odlišené, můžeme počítat ve "dvoukrocích". Měří přesně i na nerovném terénu, vadí mu podrost. Neznám nikoho, kdo by to používal.
Krokoměr - zmiňuji zde jen pro úplnost. Jedná se o přístroj založený na počítání otřesů. To funguje při běhu či chůzi po dobrém povrchu, ale klame při škobrtání přes paseku. Délka kroku je na vás, zadáte ji a krokoměr ji jen násobí počtem otřesů. Pro dodržení přesné délky kroku je možné si svázat nohy provázkem změřené délky. Zbývá jen namontovat airbag a nasadit červený klaunský nos.
Struna - silný rybářský vlasec nebo něco podobného, délka obvykle 25m, na obou koncích jehla (pletací jehlice), vlasec prochází přes kladku s držátkem. Jeden konec lehce zabodnete a jdete až se odvine na druhý konec. Zabodnete druhý konec, tahem za strunu vytrhnete první jehlu ze země a jdete dál. Atd. Počítáte cykly. Je-li jehla zabodnuta málo, uvolní se sama, je-li moc, nejde vytrhnout, ale pak vám vystřelí oko, nebo se zamotá kolem větví. Neznám nikoho, převzal jsem ze sovětské literatury.
Závěr - kdo nedokáže krokovat, nemůže si říkat mapař. Laserový dálkoměr je výborný, ale drahý, ostatní vynálezy jsou vhodné jen do muzea, nanejvýš snad jako pomůcky pro nácvik krokování..
GPS (Global Positioning System), tj. družicová navigace - ruční přístroje se podobají mobilním telefonům, stojí 6 až 60 tisíc Kč a nejsou dost přesné (±10m). Drahé přístroje jsou sice přesné (až na centimetry), ale stojí statisíce, měření jim trvá dlouho a potřebují další referenční stanici. Všem vadí stromy. Podrobnější výklad je v kapitole 8 Kartografie. Slušný přístroj lze pořídit za deset či patnáct tisíc. Zdá se však, že lepší než vlastnit takový přístroj, bude půjčit si na krátké základní měření profesionální vybavení o třídu až dvě přesnější.
Požadavky na přístroj GPS:
Pozn.1: DGPS umožňují až přístroje s cenou v desítkách tisíc. Nepotřebujete DGPS v reálném čase, stačí tzv. postprocessing. Přístroj musí mít výstup do počítače "pro DGPS". Pozor, to není shodné s běžným výstupem do počítače, při němž jdou jen výsledné souřadnice bodů, kdežto pro DGPS jdou originální naměřené vzdálenosti k jednotlivým satelitům. Dále DGPS vyžaduje přiměřený software na počítač. A zejména předpokládá dvě stanice! DGPS není nutné, ale zřetelně zdvihne přesnost.
Pozn.2: Souřadnice v S-42 či S-JTSK potřebujete při doplňování bodů do map ZM10, TM10 a SMO5. Záleží na době vzniku konkrétního mapového listu, systém by měl být uveden v tiráži. Viz kapitola 8 Kartografie. Při mapování na čistý papír vám plně stačí světový systém WGS84, ten umí každý přístroj.
Co (pro OB) určitě nepotřebujete: databáze měst, mapy zabudované jakož i doplnitelné, parády s počítáním rychlostí, vykreslováním trasy na displej apod.
Nejznámější výrobci jsou Magellan (zejména modely GPS Blazer 12 za cca 8 tisíc, GPS 300 za 7 - 8 tisíc, GPS 310 za 9 tisíc, GPS 315 za 11-12 tisíc, GPS 320 za 12 -14 tisíc, GPS Color Track za 15 - 20 tisíc) a Garmin (eTrex za 9 tisíc, eTrex Summit za 15 tisíc, GPS 12 za 8 - 11 tisíc, GPS 12XL za 12 - 14 tisíc, GPS 12CX za 16 - 18 tisíc). Uvedené modely splňují většinu požadavků. Garmin eTrex Summit obsahuje i tlakový výškoměr, ale jeho cena je asi o 2 tisíce vyšší než součet cen GPS a výškoměru stejných parametrů.
Geovap Pardubice (Jiří Pšenička) může po krátkém zaškolení zapůjčit profesionální soupravu a zajistí i provoz druhé referenční stanice. Potřebnou síť zhruba 300 bodů na ploše 10km čtverečních lze s tímto vybavením fixovat polohově i výškově s přesností na metr za jeden den, cenu je třeba dohodnout.
Je pravděpodobné, že GPS za několik málo příštích let natolik zlevní, že dostatečně přesný přístroj bude patřit do základní výbavy každého mapaře.
Při mapování ve skupině se společnou dopravou a při špatném počasí je k nezaplacení cokoliv, co umožní domluvu o změně plánů. A to nemluvím o případném volání pomoci při nehodě někde v liduprázdném lese. Mobil to ideálně řeší.
Pro domluvu stačí i ten nejlacinější model a nejlevnější tarif či předplacená karta. Hluchých oblastí nepokrytých signálem sice valem ubývá, ale zůstávají zejména tam, kde jsou lesy nejodlehlejší a spojení tedy zvlášť žádoucí. Pro použití v cizině je třeba mít zaplacený tzv. roaming, tj. právo využívat automaticky místní síť.
Hluchá místa i zahraničí řeší malé krátkovlnné vysílačky. Ty nejlevnější nestačí, mají dosah jen několik set metrů přímé viditelnosti. Za 3 - 5 tisíc za kus už lze něco koupit, ale vždy trvejte na vyzkoušení na vzdálenost několika kilometrů přes kopce.
Mobil i vysílačka ovlivňují buzolu, vyzkoušejte si sami do jaké vzdálenosti. (20-30cm).
Píšťalka je pro volání o pomoc lepší než nic, ale hledat vás začnou nejdříve k půlnoci.
Folie už si zasloužila samostatnou kapitolku.
Musí dobře lepit, neuplavat ve vlhku a po použití jít zase odlepit a nezanechat po sobě lepidlo. Požadavky splňuje např. matná Scotch Magic Tape, šířka 3/4", tj. asi 2cm. Do batůžku ji berte zásadně v nějakém obalu, aby se nenachytala špína. Pro lepení krycího papíru v terénu postačí malé bílé samolepky, cenovky z koloniálu.
Jan Langr: Pro přilepení mapovací i krycí folie na desku je velmi vhodná neprůhledná krepová páska béžové barvy (např. EUROCEL®, SICAD S.p.a.), která velmi dobře vlhkosti odolává (rozhodně lépe než Scotch Magic Tape) a lze s ní lepit opakovaně (to se "skočkou" opravdu nejde), přičemž ani promočená nezanechává lep.
Na krytí papírových podkladů, zejména těch vytištěných na inkoustové tiskárně, je vhodná průhledná tapeta, prodává se např. Ironfix. Bezvarhánkové lepení velkých ploch si důkladně natrénujte na starých novinách, jinak si zničíte cenný podklad. Viz kapitola Příprava podkladů. Pro malé kousky a jako nouzovka stačí 5cm široká čirá isolepa.
Mimo původního určení je vhodný ke dvěma důležitým účelům. Tlustý smotek udržovaný v teplé suché kapse je ideální k osušování mokré folie. Jednotlivé listy jsou dobrým značkovacím materiálem, biologicky odbouratelným. Vhodná je jasně bílá, případně modrá barva.
Pro zaměřování na větší vzdálenost a také pro jednoznačné označení změřených bodů na předávací hranici jednotlivých mapařů je toaleťák málo výrazný a málo trvanlivý. Nejlepší je plastiková červenobílá pruhovaná páska používaná policií a různými výkopáři, šíře 5 cm v délce cca 1 m. Je dobře viditelná a plápolá v poryvech větru.
Zcela zásadně závisí na možných nástrahách terénu a počasí. Na mapování parku stačí cokoliv.
Nejčastější útrapy, jimž je třeba se bránit, jsou:
Déšť - vyžaduje skládací deštník s nemagnetickou (!!!) konstrukcí a co nejsvětlejším potahem, zastrčený v náprsní kapse a čelenkou uchycený k hlavě, pláštěnka je prakticky zbytečná. Prší-li moc, jde se domů.
Mokro - stačí obyčejné holínky, měly by mít nahoře chrániče proti vpádu jehličí apod. Dokud je sucho, prolézejte hustníky a paseky, za mokra a deště se tam vlézt nedá ani ve skafandru.
Zima - při +10°C zimní oblečení, při 0°C polárnické, při -10°C skafandr (bez legrace). Boty o dvě čísla větší, tlusté vložky a čtvery ponožky. Holínky stačí. Mapování je totiž z 80% stání a zmrzlé prsty se dají ovládat hůře než lunochod na Měsíci.
Vítr - jako o 10° větší zima.
Slunce - zejména zjara na horách a na sněhu - krém s UV faktorem, rukavičky, širák, chránit uši, krk, nos.
Podrost (kopřivy, trní, vysoká mokrá tráva) - gumové rybářské kalhoty, nebo návleky až do pasu. Holínky nahoře na stažení.
Neexistuje špatné počasí, je pouze špatné vybavení.
V normálních podmínkách nejsou na oblečení žádné zvláštní nároky. Hodně trpí zejména kalhoty a boty oděrem o podrost. Proto volte oděv vandrácký, boty turistické až hnojařské. Někteří mají tenkou vestu s mnoha kapsami na vše včetně polystyrénu s tužkami, lze ji navléct v zimě přes péřovku, v létě na holé tělo, a vše je vždy ve stejné kapse.
Pro kreslení map potřebujete program OCAD a počítač, na němž pojede. OCAD má velmi skromné nároky, splní je s rezervou každý "běžný" dvacetitisícový počítač z obchodu. Práci si lze zpříjemnit větší obrazovkou (17" místo 15"), dáte za ni o tři tisíce víc.
OCAD 7 vyžaduje Windows 95 a vyšší, tj. prakticky PC Pentium (i nejslabší), 8MB RAM, 10MB na disku, obrazovka 15". To lze počátkem r.2000 koupit v bazaru za 10 tisíc Kč. Program OCAD 7 sám přijde na dalších 10 tisíc.
Amatér může velmi dobře kreslit pomocí OCAD 5 (je už zdarma!!!), stačí Windows 3.11, tj. PC 386, 2MB RAM, 5MB na disku, 15" obrazovka (barevná!), v bazaru za 5 tisíc.
Níž už jít nelze, neboť OCAD 4 sice běží i na PC 286 s nulovou cenou, ale vyžaduje obkreslování z tabletu, což je investice 5-10 tisíc.
Již zmíněný OCAD 7 prodává sám autor. Informace, demo verze a objednávací formulář je na http://www.ocad.com, nebo klasickou poštou Hans Steinegger, Chriesimatt 23, CH-6340 Baar, Switzerland.
Pro amatéra není nutné hned platit 10 tisíc. Jsou v zásadě tři možnosti:
Není třeba mít doma vlastní, ale je nutno mít k němu cestu. Stačí i ten nejlacinější stolní A4 s rozlišením 300dpi, dnes za 2-3 tisíce. Tentýž výrobek s grafickým programem Photoshop stojí o několik tisíc více, pro mapy OB Photoshop nepotřebujete. Nemáte-li vlastní připojený skener, tak je vhodné mít na přenos velkých bitmapových bmp souborů (OCAD nic jiného jako předlohu nebere!) něco lepšího než jsou diskety, např. mechaniku ZIP nebo optický disk. To ale vyjde dráž než celý skener. Ovšem v nouzi lze i velký soubor spakovat (zazipovat) na serii disket.
Nevýhodou laciných skenerů je, že často zkreslují měřítko, jinak v podélném a jinak v příčném směru. Pokud tam originál budete dávat stále v jednom směru, tak to moc nevadí. Pokud budete mít na originále pečlivě narýsovanou čtvercovou síť, tak každé zkreslení skeneru vyrovnáte adjustováním na odpovídající čtvercovou síť v OCADu.
Opět není nezbytné mít doma vlastní, ale je nutno mít k ní cestu. Stačí i lacinější barevná inkoustová, jsou už od 3 tisíc. Drahé jsou však náplně (cartridge), barevný list A4 vyjde na 10-20 Kč. Nejvíc na OB mapách mizí žlutá barva, ušetříte tím, že před tiskem přepnete velké louky a pole na fialové obrysové čáry. Podobně s velkými plochami modré, zelené.
Pozor, inkousty ve vodě zase z papíru odplavou! Zachrání vás samolepicí průhledná tapeta.
Barevná laserová tiskárna stojí 10x více, kvalita je vyšší, provoz je výrazně lacinější, tisk odolá vodě.
Tisk z počítačové tiskárny v kterékoliv etapě kreslení a v jakémkoliv měřítku je takovou výhodou počítačového kreslení map, že by byla škoda se ho zcela vzdávat.
Mapový klíč (norma IOF) je závazný. Řešení jakéhokoliv sporu je třeba hledat tam. Dobrý mapař musí umět klíč aktivně nazpaměť, nebo ho míta stále při ruce. Jeho poslední verze s označením ISOM 2000 (International Specification for Orienteering Maps) naleznete na stránkách mapové rady ČSOB.
Zdeněk Lenhart - soukromý názor: Klíč je nejednotnou, nelogickou a nepraktickou slepeninou částečných úprav neuspořádaného soupisu značek porůznu používaných v šedesátých letech. Posuďte sami. Komunikace usnadňující postup i překážky znemožňující postup se kreslí stejnou černou barvou. Velká a nepřekonatelná voda se kreslí lehkým rastrem, kdežto malá a překonatelná plnou barvou. Nenápadné objekty mají nápadnou značku (hraniční kámen). Vzácné objekty mají speciální značku (potrubí), časté objekty nemají (strom, vývrat). Mnohé značky jsou jen návodem, jak pomocí jiných značek vykreslit zvláštní situaci (vrstevnicová kupa, prohlubeň, zřetelná a nezřetelná křižovatka). Některé značky jsou v klíči vykresleny jako přímky či obdélníky, jiné jako zakřivené linie či plochy. Už v úvodu klíč vylučuje jemné terény přikázaným měřítkem 1:15 000. Uměle odděluje mapy pro parkový OB od normálních map. A to už nemluvím o řadě technických chyb v papírovém anglickém vydání za cca 150 Kč. Ale je to svatá norma.
Pro inspiraci a pro porovnání je dobré mít při ruce i nějaké vzory, zejména z podobných terénů. Grafické řešení se také dá dost odkoukat.