Mapování (organizace ve skupině)

  1. Rekognoskace (prohlídka prostoru)
  2. Kostra mapy
  3. Rozdělení prostoru, návaznost, předávání

Počítejte týden na kilometr. Na výborném podkladu v prázdném lese tři dny, na čistém papíře v zarostlých skalních labyrintech dva týdny. Pomalý mapař dvakrát tolik.

Správný časový odhad a pevná organizace při skupinové práci výrazně zdvihnou kvalitu mapy a předejdou závěrečným stresům. Jasně musí být stanoven vedoucí, koordinátor. Dokonce ani nemusí sám mapovat, ale musí mít dlouhý bič a dbát hlavně na dvě věci. Na jednotnost pojetí a na dodržení termínů. Cílem není nesouvislá mozaika různých stylů, ale jednolitá mapa.

I když člověk dělá mapu sám, měl by si práci organizovat obdobným způsobem.

Rekognoskace (prohlídka prostoru)

Tři hodiny.

Všichni mapaři spolu se stavitelem tratí by měli společně navštívit typické části terénu a sjednotit se zejména na klasifikaci porostů a cest. Je třeba stanovit stupeň generalizace (jaké světlinky ještě kreslit), rozhodnout zda a jak kreslit místní zvláštnosti (kameničky, mokré jámy) i notorické problémy (plošinky, vývraty, stromy, kupky - kameny, jaké hranice porostů ještě tečkovat). Jasně říci kriteria (například "cesta s trávou uprostřed nemůže být jednička", "vývrat pod metr nemapovat"). Je dobré to rozdat všem na papíře.

Je dokonce dobré vzorový kousek zakreslit na papír, aby bylo možné se k němu opakovaně vracet jako ke standardnímu metru v Paříži. Všem musí být předem také zcela jasné, pro jaké měřítko mapují. Každý musí vědět, zda si bude po sobě sám kreslit nebo musí dodržovat nějaký předepsaný mapovací klíč. Ať jednotně nebo individuálně, značkový klíč (barvy) pro mapování v lese je nutno stanovit před započetím mapovaní.

nahoru 

Kostra mapy

Méně než den na kilometr.

Na silně nespolehlivých podkladech (stará OB mapa) je vhodné, aby jediný člověk předem změřil a vyrovnal základní polygonovou síť po celé ploše mapy. Pokud by se prostor napřed rozparceloval na jednotlivé členy týmu, tak si každý vyrovná svou síť jen v rámci svého kousku a přeshraniční deformace nemá šanci poznat, natož odstranit. Možná ty deformace dokonce nechtíc zvětší, jen aby mu v jeho rajónu vše lépe ladilo. Zafixuje to do úplné kresby a soused bude v zájmu jakés takés návaznosti pak nucen okraj své části násilně přihýbat.

Věřím, že brzy se tato etapa bude dělat pomocí GPS. Nebo právě díky GPS zcela odpadne, neboť si každý to své změří s dostatečnou absolutní přesností.

nahoru 

Rozdělení prostoru, návaznost, předávání

Prostor je třeba rozdělit na přiměřeně veliké souvislé části pro jednotlivé mapaře. Přiměřenost se týká nejen kvality, rychlosti a časových možností jednotlivých mapařů, ale i důležitosti a náročnosti různých částí prostoru. Začátečník by neměl dělat nejnáročnější část, stejně jako známý nestíhač. Řidič by měl dostat takovou část, aby cestou ostatní vysadil a večer zase naložil.

Hranice částí je dobré vést po jasných komunikacích, ale mohou jít i přímo terénem. Čím kratší jsou hranice, tím lépe. Potíže ovšem vždy způsobují styky více (tří, nedej bože čtyř) mapařů. Ideální je podlouhlou mapu rozdělit na příčné pruhy tak, že se nikde tři nestýkají.

Trošku jinak to může být při časově limitovaném mapování celé skupiny daleko od domova, hranice stanovujeme postupně podle rychlosti mapařů tak, aby každý měl pokud možno souvislý kus a při odjezdu měla mapa zakulacený tvar bez děr.

Zcela zásadní je požadavek, aby si mapaři hranice předávali, aby navazovali na kresbu souseda. Pokud budete každý mapovat zcela nezávisle, a mapu pak spojíte až mechanicky při kresbě v OCADu, tak se do sebe na hranicích nebudou trefovat protilehlé linie a objekty. Jak na to?

Už v kapitole Příprava podkladů byly popsány dvě základní metody skupinové práce:

  1. "Klasická" (též Brno, či SHOCart), spočívá v tom, že se mapuje na jedinou folii a na nic jiného. Hraniční kousky folie si sousedé musí předat, jinak ten druhý nemá na co mapovat.
  2. "Počítačová" (master file), spočívá v tom, že podkladem je jediný soubor v OCADu, do kterého průběžně dokreslujeme zmapované kousky a tiskneme jako podklad pro další práci. Čtvercová síť je nezbytností.

Pro obě metody je společná základní nutnost: pro každou hranici stanovit, kdo ji zmapuje. Nebo jinak řečeno, stanovit každému mapaři, kterou hranici zmapuje a kterou hranici naopak dostane od souseda.

Důsledkem je, že žádný mapař nemůže začít kde se mu zlíbí, ale musí přednostně udělat prostor kolem hranice, kterou má předávat. A s domapováním ke druhému okraji musí vyčkávat až dostane hotovou hranici, aby na ni navázal.

Technika stříhání, mapování a předávání hranic při klasické jednofoliové metodě byla už popsána a obrázkem ilustrována v kapitole 4.2.5. Při počítačové metodě si každý může stříhat kousky folie z role jak ho napadne. O to důležitější je pevná kázeň při přednostním mapování a kreslení předávané hranice, a při vyčkávání až soused obdobně dodá (dokreslí, importuje) do základního ocd souboru svou hranici.

Je z toho všeho jediný závěr. Vedoucí musí rozdělit, nařídit, vymáhat, kontrolovat. Důsledně. Jinak to sklouzne do metody Čunča.

Vedoucí tedy musí stanovit nějaké termíny. Musí počítat od konce. Kdy je závod, dokdy tisk tratí, stavba tratí, tisk mapy, revize v terénu, kreslení, mapování, předávání hranic. Pamatovat při tom na špatné počasí, nemoci, zkoušky, termíny, závody, soustředění, plesy a svatby.

nahoru