Üprava podkladů musí nejen odpovídat jejich charakteru, ale také stylu práce v terénu, spolupráci s ostatními mapaři, používání počítače apod. O tom je třeba mít jasno ještě před započetím přípravy podkladů.
Existují v zásadě dvě použitelné základní strategie mapování (viz též revize), zde přidám ještě jednu do třetice:
Obě doporučitelné metody vyžadují určitý sled základních kroků:
Nyní podrobněji k jednotlivým krokům:
Jak známo z hodin zeměpisu, magnetické póly Země se stále pohybují. Naštěstí docela pomalu a plynule. V našich krajích a v naší době je magnetický sever asi 2-4° východně od zeměpisného a ročně se posouvá asi o 6' (tj. desetinu stupně) dále na východ. Na mapách bývá uveden sever zeměpisný a jen někdy i číselně místní magnetická odchylka (deklinace) a její roční změna. Na některých podkladech není ani zeměpisný sever, ale nějaká (čtvercová, kilometrová) souřadnicová síť. Okraje jednotlivých listů TM10 směřují k zeměpisnému severu, okraje ZM10 také, ale jen velmi přibližně, okraje SMO5 směřují úplně jinam. Podrobnější teoretický výklad najdete v kap.8. Kartografie. Severu na starších mapách OB nevěřte vůbec. Jediným spolehlivým řešením je magnetický sever v terénu změřit. Není v tom žádný jiný problém, než že se tam musíte vypravit.
Vytipujte si na podkladu nějakou jasnou přímou linii, silnici, průsek, případně dvojici jasných navzájem viditelných bodů (budov) zakreslených jasně i na mapě. Nehodí se železnice, elektrické vedení a podobné magneticky podezřelé objekty. Změřte normálně azimut této linie v terénu a nakreslete zpětně na podklad sever.
Výraz "nakreslete zpětně" znamená, že od měřeného směru (silnice apod.) nerýsujete změřený úhel doprava, ale doleva, proti směru hodinek. Pokud nemáte úhloměr, ale jen buzolu, tak ke změřené hodnotě spočtěte doplněk do 360, ten nastavte na buzole, rysky na otočném středu buzoly přiložte ke změřenému směru a rýsujte normálně podle hrany. Tím kreslíte sever.
Udělejte to celé nezávisle pětkrát, tou buzolou, kterou budete mapovat, na různých liniích a sever zprůměrujte. A je to. Pro jistotu to ještě zkontrolujte změřením dalších jasných směrů a jejich narýsováním podle právě zjištěného poledníku.
Mapujete-li ve skupině, tak si porovnejte buzoly. Samozřejmě ne přiložením k sobě, ale nezávislým změřením stejných azimutů. Pokud se nějaká odlišuje, tak ji buď vyměňte za lepší, nebo rozdíl vyrovnejte natočením deklinačního kroužku (ne každá buzola ho má), nebo všechny azimuty upravujte o zjištěný rozdíl.
Bob Háj: poznámka: síť souřadnic může být nastavena obvykle jako čtvercová, ale může být i podle souřadnicových systémů obdélníková a rotovaná (WGS 84, ...) - ale vždy musí být jednotná a závazná.
U "počítačové metody" je přesná síť naprostou nezbytností, u "klasické" metody není nutná, ale jen velmi užitečná. Rýsujeme na originální (!) podklad před jakýmkoliv kopírováním a úpravami měřítka, neboť kopírováním se zkreslují rozměry. Velikost čtverců není nijak předepsána, volíme tak, aby v měřítku výsledné mapy byly 10 nebo 15 nebo 20 mm. Síť musí být orientovaná k magnetickému severu.
Rýsujeme na rovném stole, nejlepšími dostupnými nástroji (propiska a desky od sešitu nestačí!), superpřesně, extrajemně a hyperpečlivě. Každé odfláknutí se stokrát vrátí.
Na okrajích folie čáry očíslujeme tak, jak čísluje síť OCAD, tj. v milimetrech podle tiskového měřítka. Rýsujeme-li po 20mm, tak číslujeme 0, 10, 20,…, pokud ovšem mapujeme ve dvojnásobném měřítku proti tisku. Nulový bod souřadnic zvolíme tak, aby padl někam doprostřed mapy.
Příliš malé měřítko vyžaduje přepečlivou jemnou kresbu (potíže s přesným rýsováním azimutových tahů), příliš velké naopak svádí k přemíře detailů, vyžaduje častější výměnu pracovní desky pracným přelepováním a dělá potíže při skenování. Ideální je měřítko dvojnásobné proti výsledné mapě. Tedy pro patnáctku mapujte do 1:7500, pro desítku do pětky. U hodně velkých měřítek je to možná zbytečné, pětku lze zmapovat do pětky.
Ideální je profesionální fotografické zvětšení/zmenšení na film (je rozměrově stálý a vodovzdorný), běžně však postačí i černobílý xerox na papír. Něco mezi tím je xerox na folii pro tzv. overhead projektory, je vodovzdorná. Můžete též originál skenovat do počítačového souboru, pak jakýmkoliv grafickým programem změnit jeho rozlišení dpi (uděláte-li to "bez převzorkování", tak se tím změní jeho absolutní velikost a tedy měřítko) a vytisknout. Lze použít i OCAD 7, umí tisknout i předlohu (jen formát bmp) ve zvoleném měřítku. Pozor, inkoustové tiskárny nedávají vodovzdorný tisk.
Většina kopírek a skenerů nedodržuje zcela přesně nastavený poměr v obou směrech. Je proto žádoucí mít čtvercovou síť už na originálním podkladu, její zkreslení při úpravě měřítka ( a následně též při skenování zmapované folie) vyrovnáte adjustováním na odpovídající přesnou síť v OCADu. Je však pravda, že na malý originál i při největší přesnosti síť nakreslíte nepřesně. Proto na originál narýsujte přepečlivě jen okrajové linie čtvercové sítě a zbytek dorýsujte až na zvětšenou kopii, samozřejmě s příslušně modifikovanými rozměry. Při skenování a tisku přes OCAD můžete zkreslenou síť s výhodou nakreslit OCADem (Extras - Grid lines), dá se tam nastavit samostatně každý z rozestupů sítě.
Mnohé podkladové mapy mají sice hustou, ale zcela bezcennou kresbu. Je vhodné originál (se čtvercovou sítí) naskenovat a v OCADu obkreslit jen minimální užitečnou informaci, obvykle kóty a hranice parcel. Vrstevnice můžete pominout, mají obvykle jiné rozestupy, jsou kresleny hráběmi a vy je (od oka nebo pomocí výškoměru) vytvoříte daleko lépe. Cesty můžete pominout, jsou obvykle generalizované a věřit se dá možná jen křižovatkám.
Výsledný podklad by měl být sice jasně čitelný, ale co nejslabší, šedivý, aby nerušil. Všude se to dá nastavit, na kopírce, na počítačové tiskárně, v OCADu při tisku nejen sytost barev (density), ale i sílu čar (line width).
Pro "klasickou" metodu je nutné ustřihnout nyní jedinou závaznou folii pro celou plochu mapy. Pro "počítačovou" metodu si klidně stříhejte nezávislé samostatné kousky (budete-li se držet jediné čtvercové sítě).
Folii položte na podklad tak, aby se rolovala směrem dolů. Když ji dáte naopak, tak v pozdějších slepených střizích se bude ohýbat nahoru a nabírat do střihu černou špínu.
Ustřiženou folii lehce přilepte na podklad a lehoučce obkreslete průsečíky čtvercové sítě a nějaké další drobné, ale jednoznačné lícovací detaily. Děláte to proto, aby i po rozstříhání šlo malé kousky folie přesně přiložit na malé kousky podkladu.
Pak folii obraťte a na její zadní stranu nakreslete tence a s maximální přesností čtvercovou síť, nebo alespoň magnetické poledníky.
O taktice stříhání a předávání ve skupině se píše v samostatné kapitole Harmonogram.
Podklad: Podkladovou mapu připevňujte na desku severem rovnoběžně s okraji, nejlépe podle poledníků narýsovaných jehlou trvale na desce. Přilepení našikmo vám znemožní při rýsování azimutů přikládat buzolu k okrajům desky. Podklad přilepte tak dobře, aby se nemohl posunovat.
Na krytí papírových podkladů, zejména těch vytištěných na inkoustové tiskárně, je vhodná průhledná tapeta, prodává se např. Ironfix. Bezvarhánkové lepení velkých ploch si důkladně natrénujte na starých novinách, jinak si zničíte cenný podklad. Předem si podklad přichytněte malými kousky izolepy na desku. Ustřihnete celý potřebný tvar tapety, pamatujte na přesah. Odlepte a ohněte jen 1cm krycího papíru na kratší rovné hraně. Opatrně celý kus přiložte na správné místo (ohnutý krycí papír drží lepivý proužek nadzvednutý) a přitlačováním od středu kusu lepivou hranu přilepte. Nesmí být do zatáčky, jinak jsou boule a varhánky nevyhnutelné. Pravítkem celou tuto hranu přidržujte, opatrně vytahujte krycí papír a současně pravítkem přitiskujte tapetu. Pro malé kousky a jako nouzovka stačí 5 cm široká čirá izolepa. Opět natrénujte na novinách.
Alternativou je nechat si celý podklad předem profesionálně zalaminovat, A3 přijde tak na stovku.
U klasické metody (jedna folie, jeden podklad) počítejte s tím, že podklad zase budete odlepovat a spojovat se sousedním. To se snadněji dělá s podkladem laminovaným, nebo jen přírodním, ale ne přilepeným po celém obvodu tapetou.
Folie: Přes podklad položte přesně podle čtvercové sítě (pasovacích značek) folii a pevně ji na okrajích přilepte. Používejte jen kvalitní izolepu, která ani v mokru ani po týdnech nenechá na folii zbytky lepidla. Izolepu trhejte buď o hranu odvíjecího držáku, nebo si ustřihněte asi tak píď, nalepte podélně okrajíčkem na hranu stolu a příčně nastříhejte na "třásně", kousky asi 3 mm široké. Ty po jednom odtrhávejte a použijte. Je to mnohem rychlejší, než každý kousek stříhat samostatně. (Ubytovny mapařů se i po letech poznají podle zbytků izolepy na hranách stolů.)
Při klasické metodě potřebujete po zmapování části prostoru přilepit zmapovanou část zpátky k původní folii. Nikdy nelepte izolepu shora přes kresbu. Při odlepování by si lepidlo vzalo polovičku kresby sebou. Vždy lepte ze zadní, spodní strany folie. Když pak ustřihnete další navazující kousek a lepíte ho na desku, platí totéž. Nikdy nelepit přes kresbu. Vyhnete se tomu tím, že zespodu na folii nalepíte přečnívající úzké kousíčky izolepy a shora pak lepíte jen přes ty přečnívající výčnělky.
Folii můžete přilepit i souvisle, ale nejvýše na třech stranách, na čtvrté nechte skuliny pro vsunutí stínítka.
Stínítko z tuhého bílého papíru má tvar lopatky či špachtle, "držátko" vyčnívá ven. Skuliny mezi připevněním folie nechejte tak velké, aby stínítko nemohlo vypadnout, ale bylo možno s ním pohybovat. Bez stínítka lze jen obtížně vidět vlastní kresbu na tmavém podkladu, což vede k nepřesnostem při rýsování azimutů a ke zbytečně hrubé kresbě. !!!Obrázek 03b!!!
Ochrana: Nezakrytá folie se v lese umatlá, hotová kresba mizí, nová špatně chytá. Odstříhávat každý den hotovou část a přidávat nový kousek je pracné a vede k nepřesnostem. Řešením je ustříhnout co nejvíc, co se vejde na desku a folii chránit, něčím překrýt. Nejlepší je čtverečkovaný papír. Potisk nesmí ovšem ve vlhku odplavat ani se překopírovat na folii. Jak podklad s folií, tak i linky na papíře musí být orientovány rovnoběžně s hranami desky. Buzolu pro rýsování azimutů lze pak přikládat ke kterékoliv čáře, i k okrajům desky. Na překryvném papíře si vyznačte sever a případně i základní orientační body mapy. Papír přilepujte jen tak, aby se dalo hýbat stínítkem.
Na mapovaném místě do papíru nožíkem či nůžkami otevřte a odklopte okénko 2-6 cm velké. Pozor, na folii poškrábané nožem pak nechytá tužka. Až vám nebude okénko stačit, tak postupně otvírejte další kousky a hotové zase přiklápějte a uzavírajte malými samolepkami, cenovkami z koloniálu. Výhodou malého okénka je, že očima lze mapované místo okamžitě najít. Nevýhodou je, že není vidět širší souvislosti.
Přesně opačně je tomu při překrytí průhlednou folií, nejlépe několika kousky přilepenými z různých stran. Neustále se dohledáváte, ale máte přehled po celé ploše. Nevýhodou folie je, že za mokra se i jen jediná kapka mezi foliemi rozjede po celé desce a vytrvale vymývá kresbu, kdežto do papíru se vsákne na místě a zase odpaří. Chce to deštník, když přestane stačit, tak jděte domů.
Překrytí celé desky čtverečkovaným papírem (nebo alespoň linkovaným) přesně ve směru poledníků má jednu zcela zásadní výhodu. Při kreslení azimutů můžete buzolu přikládat z kterékoliv strany a vyhnete se potížím s trefováním na řídce rozmístěné a nezřetelné poledníky na podkladu.
Špatná a zkreslená mapa - obvykle starší mapa pro OB. Nevěříme jí, mapujeme jako na čistý papír, tj. všechno si změříme sami. Nebude to s podkladem souhlasit jako celek, ale každá malá oblast docela dobře. Podkladovou mapu si proto necháme pohyblivou abychom ji mohli napasovat pod změřenou síť na každém místě trochu jinak. Vhodné je mít alespoň dvě kopie podkladu, ustříhnout si vždy kousek o něco menší, než je kus folie na desce. K tomuto kousku přilepit dvě držátka neboli uši vyčnívající mimo folii. Jejich pomocí s podkladem hýbeme a přes ně jej taky vždy samolepkami k desce fixujeme.
Máte-li starší OB mapu v podobě souboru OCAD, tak si ji vytiskněte tenčími čarami a světlejší barvou (File - Print - Options, případně - Printer - Properties). Případně vypněte některé plošné značky jako louky, pole, vodu (Symbol - Hide). Pozor na to, že mapa z inkoustové tiskárny není ani trochu vodovzdorná. Celou ji pokryjte průhlednou samolepicí tapetou (viz 3.2.2.6), nebo tiskněte na laserové tiskárně, nebo obojí.
Máte-li od starší mapy OB jen tiskové filmy nebo originální tuší kreslené folie, tak si přesně napasujte na sebe jen černou, hnědou a modrou, tedy jen relativně stálé a neměnné prvky polohopisu a výškopis, a udělejte černobílou kopii.
Možnou alternativou předchozího odstavce je naskenovat jednotlivé folie do samostatných bmp souborů, obkreslit je postupně OCADem do jediného souboru ocd a ten vytisknout v potřebném měřítku. Pokud změn při mapování bude málo, tak nemusíte už vše kreslit znovu, ale můžete tuto podkladovou kresbu jen upravit a doplnit.
Místo ručního obkreslování můžete naskenované rastrové soubory bmp převést na vektorové automaticky (například programem WinTopo, je na CD Chip 11/2000). Převedou se jen linie. Vzniklý soubor dxf importujte do OCADu, v něm přepněte jednotlivé linie na příslušné značky (vrstevnice, potoky). Černou barvu je lépe obkreslit ručně, neboť automatická vektorizace by převedla každou jednotlivou čárečku cesty na samostatný objekt.
Ortofoto - matná pracovní folie zastírá jemné stíny, odstíny, detaily. Z nepřekrytého fota lze vykoukat úžasně mnoho věcí, vhodná je lupa. Pracovní folii včetně překryvného papíru proto fixujte jen na jedné straně jako odklápěcí. Naopak ale tmavý podklad výrazně snižuje čitelnost vlastní kresby na folii. Proto nezapomeňte na bílé pohyblivé stínítko na zakrytí "černého" podkladu.
Neupravené (perspektivou zkreslené) foto - podobný případ jako špatná mapa, musí se nalícovat na každém místě trochu jinak a někdy zcela vyloučit. Proto foto jen jako doplňující pomůcku volně podstrkávat pod folií, opatřit držátky či oušky. Vytahovací podklad současně umožňuje jasně číst drobné detaily, a současně odstraňuje potřebu bílého stínítka. Jen pozor na ztracení.
Pro úplnost jsou zde popsány i jiné úpravy podkladů, autoři je však považují za nevhodné.
Místo jediné folie kreslíme v terénu na tři folie, případně na čtyři. Jsou přilepeny jen na jedné straně, takže se dají odklápět jako listy knihy. Na jednu kreslíme jen vrstevnice, na druhou jen situační linie (cesty, ploty, hranice porostů, potoky), vše souvislou čarou, rozlišujeme pomocí čísel a písmen. Na třetí folii jen plochy, opět jen obvodovou linií a rozlišovacím číslem či písmenem. Důvodem tohoto řešení je možnost automatické vektorizace, automatického překreslování naskenované kresby. Vektorizační program dokáže dobře sledovat jednoduché linie, potíže mu dělají křížení, složité zmatky a nejednotně vybarvené plochy. Tato metoda odrazuje od jemného členění ploch a vede ke generalizované kresbě. Používá ji např. Flemming Norgaard z Dánska, kreslí pak na Macintoshi pomocí Adobe Illustratoru.
V terénu si děláme jen hrubou skicu malým počtem barev, někdy i jen jedinou černou tužkou a každý večer doma tento koncept pečlivě a všemi barvami překreslíme do "domácího originálu", na jedinou folii pro celou mapu. Do terénu tedy stačí víceméně nahodilé kousky folie přichycené jednoduše k podkladové mapě, stačí kreslit jen změny proti podkladu. Výhodou je pak velmi čistá výsledná kresba, kterou pak může do počítače překreslit kdokoliv. Jedno překreslování navíc však stojí spoustu času, je zde riziko nepřesností a opomenutí, hodí se jen pro lidi s výbornou pamětí.
Je možno každý večer překreslovat též přímo OCADem načisto, ale to už jsme zde měli.