Obvyklý postup mapování v terénu je zhruba tento:
Na polohově dobrém podkladě (vyhodnocený letecký snímek, ortofotomapa, pouhé ortofoto, kvalitní základní mapa) je spousta pevných bodů a tak tuto etapu lze zcela vypustit.
Na špatném podkladě (nepřesná základní nebo lesnická mapa, stará OB mapa, ortofoto jednolitého lesa, čistý papír) je třeba vše přeměřovat. Prakticky vždy dojde při měření azimutových tahů k nesouhlasu s podkladem. Někdy je to chyba podkladu, někdy chyba vlastního měření. Někdy je to součet drobných nepřesností, jindy jedna velká bota. Poznat se to dá těžko, vyjasní se to částečně až po změření všech sousedních oblastí. Při průběžném plošném mapování to pak znamená buď gumovat hotovou kresbu, nebo chybnou kresbu nechat a disproporci řešit další deformací v sousedství. Vždy je to utrpení pro mapaře.
Jedinou dobrou prevencí proti právě popsaným problémům je zcela oddělit tvorbu či kontrolu základní sítě od plošného mapování.
V první etapě změřte základní síť cest po celé ploše mapy. Rozdíly nevyrovnávejte, jen si svorkou spojte body, které mají být totožné. Zachycujte jen semtam nějaký identifikační detail, jinak nic. Snad jen nemáte-li výškoměr, naznačte křížení s vrstevnicemi (ty číslujte). Toto udělejte po celé ploše mapy. Vytipujte a překontrolujte místa nápadných chyb. Pak doma na stole pozorně porovnejte směry a velikosti odchylek a zvolte takové polohy uzlových bodů, aby posuny a zejména deformace byly minimální. Blízké body se musí posunovat vždy jen o podobný kousek. Viz 4.1.3.3. Vše opatrně a pečlivě upravte tak, aby se chyby vytratily. Tuto upravenou síť lze s výhodou zlehka kreslit na zadní stranu folie, po vyladění se to stane nedotknutelnou kostrou mapy.
Na fixované polohové síti je třeba zjistit, vyladit a fixovat výšky. Na některých typech podkladů (vyhodnocený letecký snímek, kvalitní základní mapa) je kresba vrstevnic natolik dobrá, že celá tato etapa odpadá.
Na podkladech se špatnými vrstevnicemi nebo zcela bez nich (ortofotomapa, pouhé ortofoto, porostová mapa, slabá základní mapa nebo mapa OB, čistý papír) je správné stanovení výšek, resp. křížení sítě s vrstevnicemi nutným předpokladem pro bezproblémovou konstrukci celého vrstevnicového obrazu.
Pouhé přihýbání špatných vrstevnic vede vždy k tomu, že jich je někde moc a jinde málo, že kříží vodorovné cesty, že nemohou vystihovat správně tvary.
S výškoměrem je a musí být tato etapa velmi rychlá. Autem nebo na kole projeďte základní cesty, zbytek hotové sítě proběhejte rychle v několika okruzích. Můžete-li, vyberte si podle předpovědi den se stálým počasím, co nejméně isobar a žádný pohyb front.
Při měření si jen zapisujte výšky a výsledné rozdíly. Na každý okruh znovu výškoměr adjustujte. Jednotlivé okruhy odlište jinou barvou čísel. Rozpočítání rozdílů si nechejte až na doma. Budete mít jistě i další styčné body, které vám pomohou výšky lépe vyrovnat. Výsledkem bude základní síť s číselně zapsanou výškou významnějších bodů.
Bez výškoměru je to zkouška vyspělosti. Snažte se alespoň několik málo základních výšek někde zjistit a převzít. Pak mezi nimi tou nejjednodušší, nejplynulejší cestou projděte a naškrtejte si příslušný počet vrstevnic v přiměřených odstupech. Vrstevnice číslujte nadmořskou výškou. Až to bude sedět, tak choďte po dalších větvích sítě a podobně i tam si naznačte přechody vrstevnic. Až i to bude sedět, tak máte vyhráno. Zdánlivě vyhráno. Na chyby přijdete až vám při plošném mapování bude s vrstevnicemi někde těsno a někde budou přebývat. Zlatý výškoměr.
Třetí etapa (na výborných podkladech však jediná) spočívá v procházení sítě, dokreslování detailů a ploch okolo linií, dělení velkých ok sítě azimutovými tahy na menší a pak plošné mapování uvnitř. Riziko velkého krachu je minimální. Mapovat lze po malých kouscích, víceméně jde o vybarvování dětské omalovánky.
Každý kousek, oko základní sítě, napřed obejděte znovu po obvodové linii. Krokujte jednotlivé úseky, abyste se neztratili, dokreslujte odbočky, bezprostřední okolí, naznačujte si typ okolního porostu, křížení s vrstevnicemi. Protínáním zaměřujte všechny vzdálenější výrazné body. Někdy je vhodné udělat odbočku azimutem s krokováním k výraznému bodu do terénu. Nekreslete věci předčasně, před sebou. Snad jen vlasově naznačte polohu, počkejte až je uvidíte i z jiného úhlu za sebou, otočte se a nakreslete.
Potom je vhodné metodou azimutových tahů prostor rozčlenit až na plochy o rozměrech cca 100x200m. Každý azimutový tah napřed změřte a zlehka rýsujte, zjištěný rozdíl vyrovnejte a teprve cestou zpět zakreslete nejbližší okolí.
Uvnitř těchto ploch ještě zůstává bílo, ale už je možno mapovat tam odhadem, polohu potřebných bodů zjišťovat protínáním k viditelným bodům na okrajích. Obvykle není třeba azimutovat ani krokovat, stačí jen mít zorientovanou desku. Ale vždy je nutno na zakreslovaný bod dojít a protínat z něho.
Je-li detailů (obvykle balvanů, kupek, vývratů) v dosahu viditelnosti mnoho, tak napřed určete polohu těch vzdálenějších či výraznějších a zbývající pak opět protínáním a citem umístěte mezi ně. Vždy se snažte nové objekty umísťovat "mezi" již zaznamenané, vyhýbejte se přilepování nových bodů směrem "ven" s fixováním jen z jednoho bodu, z jedné strany.
Napřed lehce umístěte a lehce nakreslete všechny body a linie, naznačte si barvy ploch, stačí barevná čára při okraji nebo puntík uprostřed. Pak lehce navrhněte vrstevnice, vyjděte z naznačeného křížení s obvodovou linií, prokličkujte mezi příslušnými body v ploše a navažte zase na křížení s obvodem. Pohledem do terénu (z různých stran) zkontrolujte, zda vrstevnice dávají správný obraz. Představujte si linii břehu v krajině zatopené vodou. Na větších svazích si napřed rozvrhněte na několika místech pravidelné rozestupy vrstevnic, pak je trochu upravte podle vyhrbeného či prohloubeného průběhu svahu a propojte.
 |
zmapovaná situace |
 |
rozměření výškových bodů, konstrukce zlomových linií - hřbetnic a údolnic |
 |
rozmístění vrstevnic mezi výškovými body, nastínění terénních tvarů |
 |
propojení vrstevnic, začištění kresby, vytažení hlavní vrstevnice, doplnění pomocných vrstevnic a spádnic |
U výraznějších hřbítků, údolíček, kupek si napřed naznačte osu, případně i patu a pak tam vrstevnice ohýbejte. Rozlišujte věrně podle skutečnosti ostré a tupé ohyby vrstevnic. Na svazích s ostrými stržemi napřed natáhněte vrstevnice jak asi byly před vznikem strží, pak je zatáhněte k osám strží.
Pečlivý mapař kreslí velmi lehce, protože ví, že přinejmenším vrstevnice bude určitě gumovat. Teprve až vše v ploše sedí, je možno kresbu trochu zřetelněji vytáhnout. Až máte vrstevnice, tak teprve můžete prostor mezi nimi vybarvit příslušnou plošnou barvou pro hustník či paseku. Opačný postup je nepohodlný, vrstevnice se na barevných plochách špatně kreslí a při gumování berete s vrstevnicí pryč i všechnu barvu.
Velké plochy (pole, louky rybníky) nemusíte vůbec vybarvovat celé, stačí naznačit při obvodu jen natolik jednoznačně, aby se to nedalo při kreslení splést.
Pro ochranu nepokreslené folie i hotové kresby před umatláním je užitečný kryt z linkovaného nebo raději čtverečkovaného papíru. Nožíkem či nůžkami otvírejte jen malá okénka na právě mapovanou plochu, po dokončení je zase zavírejte, zalepujte malými samolepkami.
Využití barev. Pro práci v terénu si každý může barvy přiřadit jak chce, ovšem jen za předpokladu, že si po sobě bude mapu i sám kreslit. Černá se nejlépe kreslí i gumuje, tak ji používejte na nejnáročnější kresbu, tj. rýsování azimutů a potom kresbu vrstevnic.
Další jasné barvy (modrá, červená, zelená) na složitou kresbu bodů a linií (cesty, skály, přechody porostů).
Nevýrazné barvy (žlutá, oranžová, bleděmodrá, fialová, růžová, hnědá, bledězelená) na plochy.
Je vhodné si jednu barvu (já mám purpurovou) vymezit na pomocné linie (hřbetnice, údolnice, paty, podměrečné průseky) a na opravy do vrstevnic.
Jiná varianta - Jan Langr: Černá pro naznačování a vytažení situace a skal, červenou použít k vytažení tužkou naznačených a doladěných vrstevnic. Sebetvrdší černá tuha se v dešti maže, proto je lépe ji v nejistém počasí použít jen k naznačování nebo ji nepoužít vůbec a nahradit výhradně polymerovými tuhami.
Bob Háj: Tvrdé černé tuhy 0,5 a 0,3 se nemažou, neboť jsou polymerové! Zkontrolujte si tento parametr při nákupu - je to napsané na krabičce. Tuhy, které nejsou polymerové, nepoužívejte!
Barevný klíč lze modifikovat na každé mapě podle terénu - např. v bezvodém kraji použít modrou na skály, aby kvalitní nástroj nezahálel.
Značkový klíč pro práci v terénu. Při mapování v týmu není nezbytné nařizovat jednotný klíč, pokud ovšem bude pak každý kreslit svoji část sám. Ale i tak si barvy a značkový klíč musíte stanovit už před první čárkou na folii. Začátečník udělá nejlépe, když přesně napodobí někoho zkušeného. Značky, které se mohou vyskytnout přes sebe musí být technicky namalovatelné a odlišitelné (bažinatá paseka s podrostem, cestami, potoky a vrstevnicemi). Nevýrazné přechody porostů musíte jednoznačně umístit (a tedy jasně nakreslit) už v lese, obvykle se na to používá zelená čára. Pro odlišení světlinek od výrazných stromů je dobré zeleným kroužkům stromů dělat do středu např. modrou tečku.
Bodové značky se obvykle kreslí v té podobě, jak budou ve výsledku, jen často jinou barvou (krmelce, posedy a balvany červené, jámy a kupky černé), obvykle orientované na sever. Je však možné je kódovat barevnými tečkami. Cesty a průseky někteří odlišují navzájem jen přehnanými rozdíly v délce čárek, jiní používají na vše plnou čáru a připisují si čísla, ta se však mohou splést s drobnými detaily téže barvy (modrá čtyřka s bažinkou, jednička s jámou). Nezřetelný přechod porostů se obvykle zvýrazňuje zelenou čarou, regulérní hranici porostů (ve výsledku černě tečkovanou) je praktické kreslit souvislou čarou, obvykle hnědou.
Pokud míníte rozlišovat malé a velké balvany, tak od začátku ty velké jasně označujte, třeba jako červené kolečko s modrým středem. Podobně pokud snad míníte odlišovat malé a velké jámy, vývraty apod.
Mapování po liniích. Rozšířeným nešvarem je mapování mnoha velejemných detailů od oka jen pohledem z cesty, bez kontroly a provázání přes les na druhou cestu. Závodník však neběhá po cestách, ale napříč. V hluchých neprovázaných prostorech mezi cestami mu pak detaily buď zcela chybí, nebo jsou ve špatné vzájemné poloze, nebo jsou dokonce nakresleny dvojmo. To vše vnímá jako podraz. Tím větší podraz, čím jemněji jsou vykresleny detaily kolem cest. Existuje dvojí řešení. Buď mapovat jen nejhrubší věci, nebo poctivě chodit i mimo cesty a zjemňovat měřenou azimutovou síť až tak, že uvnitř jejích ok lze vždy kontrolovat vše ve všech směrech navzájem.
Doma nic nepřekreslujte, vše nakreslete již v lese, kde je možnost zpětné kontroly. Každé překreslování vnáší nepřesnosti a riziko vynechání. Chce to ovšem vodovzdorné kvalitní tvrdé tužky, neklouzavou folii a ukázněnou pečlivost. Čím lehčí ruka, tím snadnější gumování a opravy. Kdo si hned první dojem zvěčňuje rydlem, ten přinese domů ogumováním vyleštěnou nečitelnou mazanici.
Nepřetahujte přes hranici k sousedovi. Jen vlasově černou naznačte odbočky cest, hranice apod., případně tečičkou bodový objekt. Porosty a vše ostatní si soused oklasifikuje a vybarví rád sám.
Neodkládejte mapovací desku na střechu auta. Sednete, nastartujete a po desce vzdechnete až zítra, to už bude pozdě. Nebudete ovšem ani první, ani poslední.
Zářezy ve svahu. Napřed načrtněte vrstevnice na původní hladký průběh svahu, přidejte osy (a okraje) zářezů a pak teprve vychylujte vrstevnice.
Složité oblasti. Spousta nepřehledných detailů, porostový guláš, postupné mapování detailů vede často na konci ke katastrofálním nesouhlasům. Vygumovat celé, nebo zatutlat zdeformováním? Ani jedno z toho. Jedině prevence je správná. Prevencí je metoda postupného zjemňování. Azimutovými tahy přes nejvýraznější objekty prostor rozčleňte. Proměřte osy hlavních tvarů, zatím bez detailů. Až to vše navzájem pasuje, tak choďte znovu, zpřesňujte kontury, dokreslujte detaily, vykreslujte vrstevnice. Ve složitém terénu kreslete vrstevnice s poloviční ekvidistancí a až na závěr rozhodněte, jak je navzájem propojit, které přetáhnout plně, které čárkovaně a co vygumovat. Je dobré napřed zachytit všechny bodové prvky a osy tvarů, vrstevnice lze pak mezi nimi lépe vinout. Užitečná je představa krajiny zaplavované vodou, nebo spíše postupně odvodňované.
Prudké svahy. Napřed zmapujte plochý vršek a spodek, a to i vrstevnicově. Pak propojte spodek s vrškem několika azimutovými tahy, krokovat lze lépe zdola nahoru, polovičními krůčky. Potom choďte vrstevnicově cikcak a vztahujte vše okometricky (by voko) vzájemně na sebe, opět raději postupujte odspodu nahoru. Vrstevnicový problém se ve svahu lehce ztratí, na rovině ne.
Závrty v krasu. Nepokoušejte se zaměřovat středy závrtů. Nepodařilo by se vám kolem nich natočit vrstevnice tak, aby dávaly odpovídající obraz - sklony svahů, ostrost/tupost hřbetů a sedel. Obvykle lze snadno napřed proměřit a vrstevnicemi znázornit rovinu či hladký svah mezi závrty a kolem nich. Pak teprve natočte vrstevnice v závrtech tak, aby vyjadřovaly sklon svahů, relativní výšky a ostrost sedel atd. Středy závrtů vyjdou sice polohově někdy lehce posunuté, ale závodníkovi to bude dávat správný obraz skutečnosti.
Rozsáhlejší změny již nakreslených vrstevnic v hotové kresbě. Načrtněte si nový průběh vrstevnic pomocnou "technickou" barvou, přepočítejte všude shora dolů i zdola nahoru, přegumujte opatrně původní kresbu, vytáhněte plně novou kresbu.
V opravdu komplikovaných případech se vyplatí přelepit provizorně kousek čisté folie a na ni správný průběh vrstevnic (případně i celou kresbu) nakreslit. Buď ji pak můžete skenovat a kreslit samostatně (nezapomeňte na nějaké vlícovací body), nebo ji hned podložte pod originální folii, špatnou kresbu čistě vygumujte a správnou z pomocné folie obtáhněte.
Generalizace je žádoucí v zájmu lepší čitelnosti mapy. Měla by mít jednotná kriteria po celé mapě. Potud OK. Chybou je však (a zde se můj názor nekryje zcela s názorem mapové komise IOF), když je jednolitou zelenou plochou označen nejen jednolitý monokulturní smrkový hustník, ale i nepřehledný divoký guláš smíchaný z různých světlinek, keřů a podrostů. To není generalizace, ale podraz na závodníka. Ten má právo vidět odpovídající guláš i na mapě. Je to ovšem pracnější. Jak v lese, tak u počítače. No a co, dobrá mapa je vždy pracnější.
K jinému zjednodušení často vedou nekvalitní tužky a folie. Mapař používá jen některé pohodlnější barvy a přestane rozlišovat louky od pasek a polí (to by ještě tak nevadilo), hustníky od podrostů, všechny okraje porostů tečkuje, případně nepoužívá přiměřených značek i z neznalosti jejich správné definice v klíči. Při týmové práci pak stane, že půlka jednolitého lesa je do zelena, má modré stružky, bledé paseky a vše obtečkované, druhá půlka má plnou žlutou, porosty šrafované a rýhy hnědé.
Předcházení konfliktům. Domorodci vidí v mapaři vyměřovače dálnice, špióna, zloděje. Něco si pořád zapisuje, nenápadně obchází, vetřelec jeden nebezpečný. Je dobré mít u sebe občanku či pas a bumážku (vysvětlující oficiální papír, zejména v cizojazyčné cizině), a hlavně napřed pozdravit, představit se vrátnému, strážnému, hajnému a pak teprve slídit v okolí. Opačné pořadí nefunguje dobře.
Můžete také spoléhat na nenápadné maskovací oblečení a indiánský krok a jen vykukovat zpoza hřbítků. Pokud tam není pes, tak je to jen pomalejší a méně přesné než se souhlasem zaměřit napřed chalupu a pak k ní všechno vztahovat.
O zvláštnostech v přípravě některých podkladů se píše v kapitole Příprava podkladů.
Pokud jde o malý prostor, tak je to užitečná malá maturita. Pro normální prostor se snažte získat alespoň nějaký podklad, aspoň pár pevných bodů! Zkuste GPS. Zkuste laserový dálkoměr a průhledovou buzolu. Zaměřte tak alespoň několik výchozích bodů. Nerozpakujte se investovat pár hodin a stokorun do hledání podkladu, možná tím ušetříte mnoho dní měření a beznadějného přihýbání do sítě špatně zkonstruované.
Striktně oddělte tři etapy: 1. změření polohové sítě, 2. určení výšek na síti , 3. plošné mapování.
Pro změření základní sítě použijte samostatnou pomocnou folii, základní obrovský polygon veďte kus od obvodu prostoru (do okrajů lze pak kresbu vždy nějak vyhnat), co největší plochu mějte naráz na desce - tedy co největší deska. Každý další azimutový tah měřte samostatně, diference na spojích tahů zakreslete "služební barvou" jako svorku bodů, které mají být totožné, zatím nic nevyrovnávejte. Hlavní tahy určitě zkontrolujte novým měřením v opačném směru. Doma na stole stanovte polohy uzlů sítě (nejmenší celkový posun), překreslete na novou folii a s postupným jemným posunováním nové folie překreslete azimutové tahy s rozmělněním chyb. Pokud nepoužijete novou folii, tak opravené body kreslete jinou barvou. Vyrovnanou základní síť považujte nadále za nedotknutelnou!
Do této kategorie patří i mnohá starší mapa pro OB, závodníkovi může připadat dobrá, ale absolutní přesnost je tak slabá, že při domapovávání ploch vám deformace neustále ztrpčují práci.
Mapujte proto jako na čistý papír, po úvaze možná přebírejte výšky některých uzlů či jiných bodů sítě. Při rozhodování o vyrovnání chyb si pomáhejte různým podsouváním mapy pod folii - jsou nesouhlasy chybami mapy či vlastního měření? Podkladovou mapu tedy nepřilepujte napevno, ale opatřete vyčnívajícím "držátkem".
Alternativou je rezignovat na kvalitu mapy a bezmezně ctít špatný podklad, vždy se do něj napasovat za cenu neustálých místních deformací. Pro zodpovědného mapaře je to nejhorší sebetrýznění.
Věřit mu se vyplatí. V první etapě jen projděte základní síť a chytejte identifikační body a vrstevnice. Polohové měření jen tam, kde není vidět nic na snímku, vždy se do něj však napasujte i za cenu místních deformací. Výšky (kóty) převezměte z nějaké topografické mapy, na polích a loukách lze z takové mapy často převzít i celou kresbu vrstevnic. (Alternativou je kompletní proměření výškoměrem jako při práci na čistý papír.)
Folii fixujte jen na jedné straně jako odklápěcí - z nepřekrytého fota lze vykoukat úžasně mnoho věcí, vhodná je lupa. Pro zčitelnění vlastní kresby naopak používejte bílé pohyblivé stínítko na zakrytí "černého" podkladu.
U jednotlivých stromů a okrajů lesa se snažte eliminovat stíny a zejména u vysokých stromů posun jejich korun oproti jejich patám. Podobně to platí o stínech a střechách domů.
Pozor, může být perfektní, ale také naprosto mizerný. Je-li dobrý, tak prakticky není třeba azimutů ani krokování, jde v principu o dětskou omalovánku. Stačí se vždy dobře na kresbě chytnout a vykreslit v okolí vše, co lze ztotožnit (podklad - skutečnost), pak teprve zbytek odhadem či krátkým měřením dokreslit. Vrstevnicím lze bezvýhradně věřit na otevřených plochách, v řídkém nezapojeném lese, ale i v mladších hustnících (v době snímkování to mohla být holá paseka). Ve vysokém lese vrstevnicím nikdy nevěřte.
Špatně vyhodnocený podklad má již na pohled řídkou kresbu, cesty a vrstevnice v lese jsou domyšlené či přímo vymyšlené. Podklad lze použít jen mimo les, převzít okraje lesa a v lese pracovat metodou čistého papíru.
Vlastní kresbu vždy zčitelní podsouvací bílé stínítko, nebo poloprůhledná krycí vrstva pod folií (průklepák).
Základní síť vezměte odjinud (z topografické mapy, změřte na čistý papír), foto jen jako doplňující pomůcku volně podstrkávejte pod folií. To platí zejména v kopcích a při použití více snímků, každý je totiž jinak zkreslený a nelze je nikdy napevno slepit k sobě. Folii fixujte jen na jedné straně jako odklápěcí - z nepřekrytého fota lze vyčíst úžasné věci, vhodná je lupa, ale naopak na zakrytí i pohyblivé bílé stínítko.
V zájmu kvality by každá mapa měla před tiskem projít revizí. Pečlivá revize jde asi čtyřikrát rychleji než mapování, rychlíková revize ještě daleko rychleji. Celou mapu tedy může revidovat jeden člověk, což je dobré pro sjednocení klasifikace, zejména u cest a porostů. Současně je třeba vychytat opomenutí (zapomenuté cesty, nevybarvené paseky) a zakreslit nové změny (cesty, vývraty, paseky). Revizí nazýváme i kontrolu a opravy pro dotisk několik let staré mapy, tam je změn přirozeně daleko více.
Při mapování vytváříme v terénu na pracovní folii úplný obraz mapy a při kreslení tiskových podkladů nepotřebujeme nic než jen tuto folii. Při revizi zaznamenáváme v terénu na folii jen změny a při kreslení je kombinujeme s dosavadní kresbou. Největší potíž je jasně zaznamenat a odlišit nové prvky, změněné prvky a zrušené prvky. Čím více změn, tím větší nepřehledno a tím výhodnější by bylo kreslit vše nově.
To co přineseme z terénu musí být jasné a jednoznačné. Jakákoliv nedůslednost se vymstí problémy při překreslování. Rozhodnutí, zda kreslit vše, nebo jen změny, musíme proto učinit již před první čárkou na pracovní folii. Zda pak na počítači budeme existující počítačovou kresbu opravovat, nebo kreslit od základu znovu, je další věc.
Pro revizi se rozhodneme jen tehdy, máme-li už hotovou mapu tak dobrou, že není třeba ji znovu přeměřovat, chyb je málo a jsou drobné. Nejčastější jsou dva případy:
Na rozdíl od mapování je při revizi nutno vyhradit jednu dobře zřetelnou barvu jako mazací, tj. na označování věcí, které mají být zrušeny. Nesmíme ji používat na nic jiného. Rušíme tím, že příslušný kousek kresby touto barvou obtáhneme. Týká se to i ploch a šrafovaných ploch. Jen tak dokážeme jednoznačně zaznamenat takové oříšky, jako zrušení podrostu na bažinaté pasece. (Po dokončení oprav na počítači pak zůstanou z podkladu na obrazovce viditelné jen puntíky, linie a plochy v mazací barvě.)
Změnu polohy, průběhu, obrysu pak kreslíme tak, že starý tvar obtáhneme mazací barvou, nový tvar nakreslíme barvou příslušné značky. Jemné posunutí polohy bodů a linií zaznamenáme nakreslením jemně posunuté značky a jednostranným obtažením škrtací barvou.
Změnu kvality cest, vodotečí a vrstevnic značíme příčným škrtáním mazací barvou, nebo naopak přetažením barvou příslušné značky.
Podklady si připravíme stejným způsobem, jako pro plnohodnotné nové mapování, tj. tvrdá deska, napevno přilepená jediná folie se čtvercovou sítí nebo mnoha lícovacími křížky, krycí čtverečkovaný papír.
Pro zběžnou namátkovou revizi lze však vystačit s mapou se souřadnicovou sítí volně v ruce a volným odřezkem folie s předkreslenou čtvercovou sítí. Pro každou jednotlivou změnu si podle čtvercové sítě přiložíme jakékoliv volné místo folie severem na sever(!), zakreslíme opravu a k nejbližším průsečíkům sítě připíšeme souřadnice(!) a celé to objedeme čárou. Po návratu tak máme na folii spoustu takovýchto stejně orientovaných brambor, každou z jiného kouta mapy. Skenujeme najednou a každou bramboru samostatně adjustujeme podle souřadnic. Nebo dokonce opravy překreslujeme jen od oka bez skenování.
Revidovaná mapa v ohebném mapníku, folie s opravami se při ohýbání různě posunuje a po naskenování nejde napasovat.
Záměna škrtanců s novou kresbou.
Místní změna klasifikačních kritérií (mapař nemapoval vývraty, revizor namátkově některé malé dokreslil, jinde však nejsou ani velké; nebo revizor změnil paseku na hustník, ale vedle je řada stejných pasek, které nenavštívil a nezměnil).
Sám nebo ve skupině? Pocit osobní odpovědnosti a jednolitost zpracování jasně mluví pro mapy jediného autora. Časová náročnost mapování však naopak vede ke kolektivním dílům, nejednotným a často i nekvalitním, anonymita svádí. Proto vždy prosazujme, aby na mapě bylo alespoň schema prostoru s uvedením autorů. Nejednotnost se zmírní vhodným výběrem mapařů a zejména úvodní společnou klasifikační prohlídkou celého prostoru a opakovanými kontrolami. Vedoucí kartograf má vést a sjednocovat. Při určování rozvrhu musí dát nejslabším nejméně důležité části a navíc zajistit, aby se rozcvičili z jejich nejjednoduššího a zcela nepotřebného konce.
Talentovaný začátečník může sám udělat perfektní mapu, do kolektivního díla by však měl jít jen pod zkušeným vedením.
Nalícování jednotlivých částí k sobě při skupinovém mapování vždy hrozí obrovskými potížemi. Ty jsou tím větší, čím horší byl podklad. Jeden mapař si hranici přeměří a upraví, druhý také, ale jinak, nebo se do podkladu vmáčkne. Dva sousední kousky se ještě napasovat dají, ale celá mozaika už nikdy. Jediným správným a elegantním řešením je hraniční pásma si předávat. Na začátku je nutno určit každému odkud začne a jak bude postupovat, aby zmapované hraniční pásmo mohl včas předat sousedovi. Pojistí se to použitím jediné folie na celý prostor. Na nic jiného nikdo nesmí mapovat! To je metoda klasická, podle vzniku bych ji nazval Brno, jako svůj standard ji zavedl SHOCart.
Klasická metoda je ilustrována obrázkem. Folie se spolu s podkladem rozstříhá asi 1cm vedle hranic tak, aby každý měl "přes" tam, kde bude začínat. Po zmapování hraniční pásmo odstřihne (i s podkladem) kousek na své straně hranice a předá sousedovi. Soused si to slepí se svou částí folie a podkladu, a musí se na to se svou kresbou napojit. Je dobré stříhat lomenými čárami, opětovné slepení je pak přesnější. Důležitá je kvalitní izolepa, nesmí po odlepení nechávat na folii lepidlo, nesmí být moc tlustá ani pružná. Lepte vždy jen ze zadní strany, nikdy zpředu přes kresbu! K připevnění na desku přilepte zezadu na folii přečnívající kousek izolepy a jen přes něj křížem dalším kouskem pásky přilepte na desku.
*** obr.4.2.6. predavani hranicJe tu i metoda počítačová, nazval bych ji Master file. Je-li možno průběžně práci skenovat a kreslit do počítače, tak lze upustit od jediné folie a nahradit ji jediným závazným souborem, tzv. master file. Na začátku se správně nastaví měřítko, stanoví souřadnicová síť a obkreslí se podklad, nebo alespoň jeho základní kostra. Každý si vytiskne svůj kousek souboru, mapuje na svůj kousek folie a co nejdříve zmapuje a do základního souboru nakreslí (případně importuje) předávané hraniční pásmo. Vždy se musí vlícovat do souřadnicové sítě tohoto základního souboru. Soused si vytiskne podklad s již nakreslenou hraniční oblastí a navazuje na ni. Tedy měl by, ale jistě si najde tisíc důvodů, proč nemůže čekat a musí mapovat bez navazování. Metoda jedné folie je v tomto směru neprůstřelná - nemám-li hraniční proužek od souseda, tak nemám na co mapovat.
I když celou mapu dělá jediný člověk, tak se mu obvykle nevejde vše najednou na desku a musí postupovat podle jedné z těchto metod.
Pro úplnost zde uvádím i nejrozšířenější a odsouzeníhodnou živelnou metodu, lze ji nazvat Čunča. Každý mapuje nezávisle z jiného exempláře podkladu a na svou folii, případně i v jiném měřítku a s jiným severem, a přinejlepším si od souseda hranici na svou folii překreslí. Pak se každý kousek taky samostatně skenuje a kreslí. Sestavení je neřešitelný rébus, jeho znásilněním vznikne dílo zvané koláž. Na první pohled se podobá mapě požadovaného prostoru, ale mapou se nazývat nedá.
Trail orienteering se překládá jako orientační závod po stezkách a zdaleka není určen jen vozíčkářům. Dává jim však srovnatelné šance s běžci, neboť základní pravidlo povoluje pohyb pouze po vyznačených cestách, stezkách, liniích. Tím se navzájem všechny tři uvedené disciplíny velmi podobají. Podobá se i styl mapování.
Naprosto věrně musí být zobrazeny tvary křižovatek a orientační body v jejich blízkosti. Dobře by mělo být vykresleno bezprostřední okolí cest, na dohled z cesty. Drobnými deformacemi v hluchých oblastech si nemusíte lámat hlavu. Závodník ovšem potřebuje mít v mapě přesně klasifikovanou sjízdnost cest právě pro svůj dopravní prostředek (lyže, kolo, vozík). Je zřejmé, to jsou různá kriteria a nelze udělat mapu univerzální. Nejlépe to popisují příslušné části normy ISOM 2000.
Vhodným podkladem je mapa pro pěší OB. Je třeba jen projít a překlasifikovat všechny cesty, spravit tvary křižovatek a přehodnotit porosty. Na ostatních podkladech to může vyžadovat změření a vyrovnání polygonové sítě, práci s výškopisem, ale vždy je to daleko rychlejší, než mapování pro klasický OB.
Stopy pro LOB je nejlépe mapovat za podobných podmínek rok před závodem, ale jejich tisk na mapy spolu s tiskem tratí domluvit až na ten nejposlednější možný okamžik, nejlépe noc před závodem. Sněhová nadílka a polomy, případně zásadní obleva, nebo naopak perioda krásného počasí s davy turistů, dokáží se sítí stop ( a tím i s vedením tratí) zahýbat dost důkladně. V blízké budoucnosti se pravděpodobně přejde na tisk kompletních map se stopami a tratěmi přímo na počítačové tiskárně, viz 5.3.7, speciálně o tratích 5.3.5.
Dělejme mapy co nejlépe, ale buďme vděční za jakoukoliv mapu. I ta nejmizernější je lepší než žádná.
Na jemné přesné mapě se vždy najde více chyb, než na mapě hrubé.
Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.